Popište mi typickou situaci, kdy se na vás někdo obrátí s prosbou o pomoc.
Rodiče najdou doma dítě, ve většině případů dceru, která je pod dlouhým rukávem pořezaná. Když na ni uhodí, přizná se, že má delší dobu deprese, přemýšlí o sebevraždě a že minulý týden chodila kolem nádraží…
To ale zní velmi naléhavě!
Rodiče dceru odvezou do nemocnice na urgentní příjem a příjímací lékař rozhodne, že stav je vážný, život ohrožující, a hospitalizují ji. Anebo řeknou nemáme místo, nevypadá to tak zle, zkuste si rychle najít ambulantní péči.
Jenže to v dnešní době nejde, odborníků je málo.
Ambulance pro mladistvé s podobným problémem, to jsou tak čtyři pět měsíců čekání na termín, pokud ho vůbec dostanete. Je možné, že ta dívka pořezání bude před rodiči bagatelizovat, stejně tak ho bude bagatelizovat na příjmu v nemocnici, ale vy budete hrozně nervózní, protože nebudete vědět, co máte dělat.
Je normální se bát. Když hořelo v Řecku, mohli se bát, že hoří proto, že celá planeta jde do háje. Já jsem zas vyrůstal v neustálém strachu, že na nás Američani shodí jadernou bombu.
