„Koně jsou můj život. Bez nich už bych tady nejspíš nebyla, nebo by ze mě byl ležák,“ říká bez sebelítosti paradrezurní jezdkyně. Není na ní přitom nijak znát, že se dennodenně pere s následky rakoviny i dalších zdravotních problémů. Ani to, že trpí velkými bolestmi, které překonává jen díky nezdolné vůli a lásce ke koním. Pravda ale je, že bez pomocí opiátů už by to také nešlo.
Katčin boj o životDo sedmi let byla Katka zdravá. Vše se změnilo před koncem první třídy. „V dubnu 1988 se vrátila ze školy a zvracela. Lékaři měli podezření na slepé střevo, později na onemocnění ledvin. Nakonec musela do Prahy s podezřením na rakovinu vaječníku. Až při operaci se ukázalo, že jí vyrůstá nádor z pánevní kosti,“ vzpomíná Katčina máma Jiřina Lesová. |
„Když se probudím, nemůžu se normálně postavit. Z postele do koupelny jsem dnes šla po čtyřech. Jinak to nešlo. Vždycky trvá, než se mi podaří rozhýbat ztuhlé tělo. A ani potom se bohužel neobejdu bez pomoci. Neohnu se tak, abych si mohla sama obléci například ponožky nebo navléknout rajtky. Pomáhá mi máma. A nejen s tím,“ říká Kateřina Lesová, kterou láska ke koním pokaždé donutí zatnout zuby a vypravit se na jízdárnu. „Koně mě udržují v pohybu. Jejich krok napodobuje lidskou chůzi, díky tomu mi pracují svaly. Kdybych se přestala hýbat, čeká mě už jen vozík a postel,“ netají se.
V sedle vypadá jako zdravá
Když Katka sedí v sedle svého milovaného Salvátora, je šťastná. Cítí se svobodně. Nepotřebuje ostrá udidla. Dává pokyny mlaskáním, jednou nohou (místo druhé, která ji visí ze sedla, používá bičík) a jedenáctiletý valach slovenského teplokrevníka střídá kroky a klus, jak má. A když se mu nechce dopředu, jezdkyně domlouvá svému závodnímu koni i slovy. „V zimě mívají koně pauzu, aby si psychicky odpočinuli. Navíc jsem byla v posledních týdnech nemocná, brala jsem postupně troje antibiotika, takže jsme netrénovali. Teprve začínáme,“ vysvětluje drobný zádrhel Katka.
Ale když opatrně sleze ze zad koně a kamarád přivede z druhého konce haly i její kobylku Enjoy Doc Bar, je na první pohled vidět, jak silné pouto je mezi majitelkou a jejími zvířaty. Oba koně plní pokyny bez odmlouvání.
„Saliho mám teprve dva roky, ale sedli jsme si hned. Jela jsem ho vyzkoušet a majitelka mi řekla, že přede mnou jsou tři kupci. Ale už po hodince zavolala, že je můj, protože jsme pro sebe stvoření. Zaujalo ji, jak vstřícný ke mně byl. Je možné, že vycítil můj handicap a podle toho reagoval. Byl poslušný, mírný, skvěle spolupracoval. Přitom má svou hlavu. Jednu jezdkyni shodil ze zad hned, když zjistil, že to nejsem já,“ směje se Katka. A na důkaz vřelých vztahů vyzve své koně, ať jí dají pusu. Dočká se. Od obou, jak jinak. Ale Enjoy reaguje rychleji a s velkou chutí oslintá celý Katčin obličej. „Závodit bohužel nemůže. Ale trénuji s ní, ať nejsem jednostranný jezdec. A mám ji místo děcka. Pomohla jsem ji odrodit,“ líčí hrdě.
V sedle Salvátora vypadá jako zdravý jezdec. Koneckonců s nimi také závodí. „Ve skutečnosti to tak ale není. Koně reagují na pohyby těla, které já nejsem schopná udělat. Omezuje mě noha i pánev, které nepracují, jak by měly. Sali mi naštěstí občas čte myšlenky a odpouští mi, když nestíhám včas reagovat,“ chválí jezdkyně svého koně.
Ráda by se dostala na mistrovství Evropy
Na zemi jsou její potíže viditelné na první pohled. Kulhá, opírá se o francouzské hole. Na delší vzdálenosti potřebuje invalidní vozík. Problém má i s hybností levé ruky. Jenže když odstrojuje koně a ohýbá se, aby mu sundala bandáže z nohou, potřebuje mít obě ruce volné. Hole by jí překážely. Zvládá to tedy bez nich. Ale snadné to pro ni není. „Je to fuška,“ uleví si nahlas, když odstrojeného koně dostane konečně do boxu. Je ráda, že si může odpočinout. Usadí se na bednu vedle boxu a rozpovídá o svých plánech.
„Letos se chci zúčastnit třech kvalifikačních kol na mistrovství Evropy a pak snad i mistrovství Evropy jako v roce 2015. První závod je v polovině dubna, takže budu muset trénovat čtyřikrát týdně. Ale koník je šikovný, stačí mi, když ho udržím v kondici, a budeme pracovat na posílení vzájemné důvěry. Sehraní jsme docela dobře. Já už mu stoprocentně věřím,“ říká Kateřina.
To, co zní tak nějak samozřejmě nebo jednoduše, je ve skutečnosti pro Kateřinu velký cíl. Vlastně zatím spíš sen, na jehož splnění potřebuje spoustu peněz. A ty nemá, takže se neobejde bez podpory sponzorů. Shání je každý rok. Někdy jsou, ale nikdy ne tolik, kolik by jich bylo potřeba. Katce se totiž v paradrezuře daří. Loni plánovala start na paralympiádě v Riu de Janeiru. Základní kvalifikační podmínku splnila, ale odjet nemohla. Chyběly jí peníze na to, aby na dalších závodech nasbírala dostatek bodů do světového drezurního žebříčku.
Jen ustájení obou koní včetně krmení stojí asi sto tisíc ročně, dalších 24 tisíc kování a šest tisíc vitamíny. A další desítky tisíc potřebuje Kateřina, aby mohla jezdit na závody. Výdaje spojené se startem v cizině se šplhají až k 90 tisícům.
„Na koně obvykle padne celý můj invalidní důchod osm tisíc korun, kromě toho mi finančně pomáhá máma, ale to samozřejmě nestačí,“ líčí Katka, které letos přispěje na plnění jejich snů také Nadace Agrofert. Ta ji poprvé podpořila už v roce 2014. Nově se nyní ke sponzorům připojila i rodina podnikatelů Hrdých z Ostravy, jejichž zdravá dcera Eliška také závodí, ale v parkuru. Nic z toho sice nepokryje veškeré náklady, ale Katka si každé podpory velmi cení, protože jí umožňuje závodit.
„Chtěla bych poděkovat všem partnerům, kteří nám věří a podporují nás, a to nejen finančně. Bez nich by nebylo nic. Ani bez fanoušků, kteří mi neustále dávají sílu pokračovat a pocit, že to všechno má smysl.“
