Po úrazech si děti šijeme sami, říká lékařka, která radí, jak zdravě žít

  0:33aktualizováno  0:33
Od dětství sportovala, chtěla být baletkou, ale nakonec Marie Skalská vystudovala medicínu. Zajímala se také o zdravý životní styl, dodnes pomáhá lidem s hubnutím a radí, jak najít v hektickém dni čas na pohyb. Sama toho zvládá hodně. Má tři děti, věnuje se kardiologii a sportovní medicíně.

Lékařka Marie Skalská | foto: Ondřej Košík

Scházíme se ve tři odpoledne, kolik pohybu pro dnešní den máte splněno?
Ráno jsem doprovázela děti do školy, chodíme přes les a trvá nám to zhruba půl hodiny. Normálně bych se šla večer ještě proběhnout, ale dneska to nestihnu, jdeme do divadla. Což nevadí, sportovala jsem celý víkend a v pondělí večer vedla lekci cvičení.

Jak dlouho vydržíte bez pohybu?
Maximálně dva dny. Ale špatně se cítím už po jediném dni, kdy nic nedělám. Nepotřebuji závodní výkon, stačí procházka, lehké proběhnutí. Hodně proto chodím.

Co se s vámi děje, když se nehýbete?
Nejvíce to ovlivňuje moji psychiku, jsem protivná, nervózní a občas to pocítí i rodina. Lekce, na kterých předcvičuji, mívám v pondělí a ve středu, kdy jsem přes den v ambulanci, odpoledne rozvážím děti na tréninky a v podvečer musím stihnout uvařit a „napsat úkoly“. Mívám toho nad hlavu, dokonce i od dětí pak slyším: „Už jdi cvičit!“ Vrátím se v pohodě a díky přílivu energie zvládnu spoustu dalších věcí. Ke svému životu potřebuju endorfiny, což zná asi každý, kdo si na ně zvykne.

Čtěte v pondělí

Lékařka Marie Skalská

Marii Skalskou jste zvolili Ženou měsíce dubna, rozhovor s ní vyšel v příloze MF DNES OnaDnes.

Spousta lidí si myslí, že k vyplavení endorfinů potřebuje vydat extrémní množství energie. Co stačí k tomu, aby pohyb prospíval psychice?
Málo, protože člověk je stavěný na relativně malou aktivitu. Manažeři mají často představu, že když jsou podráždění a přepracovaní po extrémně náročném dni, potřebují se vybít na spinningovém kole nebo vymlátit do boxerského pytle, ale tím se akorát v jejich těle vyplaví další stresové hormony. 

Člověku nejlépe dělá mírná aktivita, při níž se trochu zadýchá. Přirovnala bych to k situaci, kdy si radostně zatancujete a ještě si u toho zazpíváte. To je přesně ta intenzita, která navodí psychickou pohodu. Když se pustíte do velkých výkonů – a zvlášť v dnešní době, kdy všichni sledují svůj čas a měří si tepovku – stresujete se více, než si odpočinete.

Jaká intenzita pohybu tedy pomůže?
Lépe se můžete cítit už po dvacetiminutové chůzi. Nedávno vyšla studie sledující lidi, kteří trávili dvacet minut v parku. Jen obyčejná procházka v přírodě významně ovlivnila jejich psychiku a snížila riziko srdečně cévních chorob, přitom nemuseli dělat žádné outdoorové aktivity.

Marie Skalská (44)

  • Od dětství se věnovala rozličným sportům, ale také tanci a zpěvu v divadle a zároveň vítězila ve vědeckých soutěžích mladých kardiologů. Vystudovala 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a šest let pracovala na klinice kardiologie IKEM.
  • V roce 2006 absolvovala výcvik kognitivně behaviorální terapie obezity, čímž se prohloubil její zájem o aktivní životní styl. Jako cvičitelka a lektorka začala vést kurzy společnosti STOB, s níž spolupracovala až do roku 2013. Školila lektory STOB na téma pohybové aktivity, prevence civilizačních onemocnění, podílela se na tvorbě edukačních materiálů.
  • V roce 2013 spoluzaložila společnost Pro Fit Institut, který pomáhá lidem zůstat aktivní. Jeho činnost popisuje takto: „Víme, že čas zaměstnané ženy je k nezaplacení, proto klientům předáváme tipy a praktické rady, které neplýtvají jejich časem a mají prokázanou úspěšnost.“
  • Na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy přednáší interní medicínu, problematiku výživy a aktivního životního stylu, přednášky má i na odborných fórech i v zahraničí (v Evropě, USA, Brazílii).
  • Stále se věnuje kardiologii, dva roky působila v Institutu sportovní medicíny, od října 2018 má ambulanci v Centru sportovní medicíny.
  • Její manžel je kardiochirurg, mají tři děti.

Pomáháte lidem s hubnutím a setkáváte se i s těmi, kteří se nehýbou. Zaskočí vás ještě někdo svojí nečinností?
Občas mě udiví, co si někteří představují pod pojmem pravidelný pohyb. Bývají přesvědčení, že se hýbou, ale znamená to, že jednou za rok jedou na hory. Nebo řeknou „My jsme sportovci, v létě jezdíme na kole,“ ale vyrazí párkrát. Aby měl sport nějaký přínos, stačí relativně malá aktivita, ale pravidelná. Zničit se jednou za půl roku na běžkách nebo na kole je spíše kontraproduktivní.

Čím to je, že někteří lidé jsou tak pohodlní?
Pohyb jim nechybí, protože ho nikdy nezařazovali do života. Když někdo tvrdí, že by cvičil, ale nemá na to čas, jinými slovy říká: „Pohyb pro mě není na tak vysokém místě žebříčku, že mu chci něco obětovat.“ Času totiž máme všichni stejně.

Jaké výmluvy kromě nedostatku času ještě slýcháte?
Lidé často říkají: „Chtěl(a) bych, ale bolí mě koleno, záda…“ Někdo to svádí na finanční stránku, někdo na nedostatek vůle nebo vyšší věk. Anebo nevědí, jak začít, což však výmluva není. Do pětačtyřiceti nebo padesáti let nic nedělali a pak jim najednou doktor řekne, že by se měli hýbat. Jenže paní s deseti kily nadváhy nepůjde do fitka mezi mladé holky s figurami z Instagramu. Podívá se na nějaké video s intenzivním cvičením, což ji ještě víc otráví, nebo nedejbože začne s nadváhou běhat a rozbolí ji kolena.

Co takovým začátečníkům poradíte?
Každého se snažím pozitivně naladit tím, že už tři minuty pohybu dokážou ovlivnit rozumové vlastnosti. Chci je tím ujistit, že i desetiminutový úsek má vliv na jejich zdraví a mentální schopnosti. Mnoho lidí si totiž řekne, že se musí hýbat buď hodinu, nebo to nemá smysl. Nevěří, že i desetiminutová chůze ráno na vlak jim pomůže. Aktivity se sčítají. Deset minut ráno a deset odpoledne, to už máte dvacet minut, což je skvělé, a když to uděláte třikrát čtyřikrát týdně, je to báječné.

Říkala jste, že času máme všichni stejně. Vy zvládáte několik profesí, máte tři děti, hodně sportujete. Jak jste se naučila neplýtvat časem?
Myslím, že mám výborně zvládnutou logistiku. Plánuji si den tak, abych využila každou skulinu. Když má dítě trénink, při čekání si jdu zaběhat. Když šlo dítě plavat, vzala jsem si taky plavky, přece nebudu trčet před bazénem. Ráno vyrazíme raději o deset minut dřív, abychom se prošli, než abych je vzala do školy autem.

Marii Skalskou jste zvolili v anketě ženou měsíce dubna

Řešíte už při plánování svého dne, kam zařadíte pohyb?
Ano. I klientům radím, aby si do diáře vedle pracovních schůzek zapisovali i pohybové aktivity. Zvlášť v začátcích je to důležité, protože mají tendenci upřednostnit před sportem něco jiného, ať už je to hromada nevyžehleného prádla nebo dokončení masky na dětský karneval. Pohyb je to první, co odsunou, protože to nenese okamžité důsledky, jako když opomenou nějakou pracovní povinnost. Proto vřele doporučuji zapsat si aktivitu do kalendáře a zrušit ji pouze ze zásadních důvodů.

Jak dlouho trvá, než si člověk zvykne na pohyb tak, že ho bere jako přirozenou součást dne?
Vytváření návyku trvá půl roku, někdy i rok, ale může se stát, že se to nestane nikdy. Jedna moje pacientka mi kdysi po půl roce zvykání na nový životní styl řekla: „Mně už ten pohyb není tak odporný jako dřív.“ A to je přesně ono. Pochopila, že se musí hýbat a bude to dělat, ale s větším nadšením vyrazí třeba s kamarádkami na kafe, zatímco já bych si s nimi šla raději zaběhat.

Jak můžeme zlepšit svoji pevnou vůli, abychom se vydrželi hýbat pravidelně?
Nejde ani tak o vůli jako o motivaci. Pacientům radím, aby si první čtyři tréninky zakázali myslet na to, že by raději byli někde jinde. Ať neřeší, jestli se jim chce, a direktivně si řeknou: „V pět hodin je cvičení a já tam budu.“ I později je přirozené, že se vám někdy hýbat nechce, třeba celý měsíc může stát za nic, všichni nejsme zapálení šílenci.

Ani vám se pokaždé nechce?
Samozřejmě. Tím, že předcvičuji, mám obrovskou výhodu oproti ostatním – já tam dojít musím. A strašně obdivuji ženy, které na cvičení přijdou, protože ve tři čtvrtě na sedm večer jsme už všechny k smrti utahané.

Řešila jste vy sama někdy problém s hubnutím?
Když jsem byla ve Spojených státech, kam jsem jela jako zdravotnice a instruktorka na sportovní tábor, přibrala jsem za tři měsíce dvacet kilo. Komické bylo, že jsem žila v přesvědčení, že váha ukazuje špatně, protože mám špatný vzorec převodu liber na kila. Jenže když jsme přejeli do Kanady, váha ukazovala pořád stejné číslo a najednou bylo jasné, proč se vejdu pouze do legín a že moje džíny se nejspíš nesrazily. Rodiče, kteří mě vyzvedávali na letišti, mě málem nepoznali.

Co jste v Americe jedla?
Složení jídla nebylo špatné, ale dostávali jsme obrovské porce. Snídalo se to, co se u nás běžně obědvá nebo večeří. Kila šla nahoru, přestože jsem pravidelně běhala, ale přibraly jsme tam tenkrát všechny Evropanky.

Jak jste dokázala těch dvacet kilo shodit?
V té době jsem aktivně dělala balet a na první trénink po návratu jsem šla obalená do šusťáků v domnění, že nadváhu schovám. No, všimli si. Nakonec to šlo dolů rychle, což se stává, když člověk nabere během krátké doby. Myslím, že nejtěžší je shazovat plíživá kila – taková ta, kdy za rok přiberete kilo nebo dvě, za pět let je to deset kilo. To jde dolů většinou hůř.

Řešila jste váhu jako tanečnice?
Neustále, jako svalový typ jsem nikdy nebyla úplně hubená. Vážily jsme se a dostávaly za to pokuty, takže jsme byly schopné čtyři nebo pět dní pořádně nejíst, pily jsme odvodňovací čaje. Pak jsem to přestala řešit, váha se srovnala a dodnes vážím stejně jako v patnácti letech. Ale výživa a všechno kolem se staly mojí celoživotní vášní.

Proto jste se rozhodla jít na medicínu?
Všichni v rodině jsou doktoři, v širší rodině jich máme snad dvacet, takže jsem v tom vyrůstala a odjakživa mě bavilo zjišťovat, jak to v těle funguje. Pak jsem se vrhla do kardiologie, což je dynamický, pestrý obor, kde vidíte poměrně brzy výsledky léčby, pohybová aktivita je také důležitou součástí prevence. Přišlo mi to jako ideální propojení. S klienty si mohu zacvičit a pak si je sama vyšetřit, neexistuje lepší symbióza pro práci a koníček.

Věnujete se také sportovní medicíně. Co to obnáší?
S někým řeším výživu, zároveň dělám zátěžová vyšetření a vyšetření kardiovaskulárního aparátu. Hlavně u dětí zjišťujeme rizika pozdějších postižení ze sportovní zátěže, věnujeme se i vrcholovým sportovcům. Cílem těchto vyšetření je, aby nám pak sportovci neumírali náhlou smrtí na hřišti.

Proč se to stává?
Může tam být zanedbané preventivní vyšetření srdečně cévního aparátu, skrytá vada nebo arytmie, kvůli které srdce nezvládne zátěž. Méně atraktivní, ale hodně důležité je odhalení svalových dysbalancí u dětí. Aby se nestalo, že dítě hrající od pěti let tenis poroste křivě kvůli dlouhodobé jednostranné zátěži ze sportu a v pětadvaceti bude vyřízené kvůli problémům se zády a velkými klouby. Navrhneme kompenzační cvičení, která jsou důležitá třeba u tenistů, hokejistů, golfistů.

Jaký vrcholový sport je nejvíce problematický?
Řekla bych, že na vrcholové úrovni není zdravý žádný, ačkoliv teď už se trénuje jinak než dřív. Moji synové hrají hokej a vidím, že tréninkové postupy nejsou tolik zdraví ohrožující jako v minulosti. Dbá se více na regeneraci, sportovci jsou vedeni k tomu, aby o sebe více pečovali. Ale pořád platí, že vrcholový sport je vždycky na hraně.

Když to víte, vedla byste své děti k vrcholovému sportu?
Myslím, že tato otázka u nás není aktuální. Kluci hrají hokej, což je týmový a výbušný sport, díky němuž snáz přežijeme pubertu, dcera si vybrala tenis a aerobik. U dětí jsem vždycky ctila, aby dělaly, co je baví. V takové činnosti je budu bezmezně podporovat, ačkoliv třeba u hokeje je zapojení rodičů hodně velké. Klobouk dolů před všemi maminkami, které jsou na tom podobně. Volný víkend máme v červenci.

Nekomplikuje vám to život?
Nejde to jinak a uděláte to, protože vidíte, že puberťáci by jinak strávili víkend u počítačových her. A zvyknete si. Teď o víkendu se mi podařil logistický majstrštyk. V sobotu hrál nejstarší syn v Kutné Hoře, druhý v Táboře, dcera soutěžila v Praze, já jsem měla taneční soustředění a do toho hlídáme dva psy. Zorganizovat všechno byl oříšek. Kdo kam koho odveze, kdo dceři učeše na soutěž vlasy, kdo vyvenčí psy... Ale povedlo se to.

Nezpůsobujete svojí hyperaktivitou lidem okolo sebe mindráky?
To asi jo, protože i můj manžel říká: „Ty je musíš všechny hrozně štvát.“ (smích)

Souvisí vaše energie s tím, že sportujete?
Rozhodně, díky fyzičce a odolnosti také téměř nestonám. Navíc nemůžu školit stres management a sama se hroutit z hloupostí, takže mám i nadhled. Díky medicíně vím, že když nejde o život, nejde o nic.

Uvědomují si lidé, jak důležitý je pohyb pro jejich zdraví?
Vůbec ne. Tuší, že je dobrý třeba na srdce, ale už nevědí, že ovlivňuje i to, co si zapamatují, jak se budou soustředit, i to, jak zvládnou stres. Jakákoliv fyzická aktivita prokrví mozek, takže se odplaví zplodiny, zlepšuje se mentální i fyzická kondice. Myslím, že v těle neexistuje orgán, který by nebyl ovlivněn pohybovou aktivitou.

Zbaví člověka i nemoci?
Je prokázané, že pravidelný pohyb dokáže o třicet až čtyřicet procent snížit výskyt srdečně cévních chorob. Kdyby pak člověk skloubil pohyb s rozumně nastaveným jídelníčkem a ještě si nechal v rámci preventivních prohlídek zkontrolovat rizikové faktory, mohla by se hrozba srdečně cévních chorob snížit až o šedesát procent. Což znamená, že dva ze tří pacientů by nezemřeli předčasně.

Je to podobné i u jiných nemocí?
Nemocí, které pohyb ovlivňuje, je asi tři sta. Významnou roli hraje u depresí, pomáhá u zánětlivých onemocnění i těch nádorových. U obézních pacientů je dokonce fyzická zdatnost rozhodujícím faktorem. Můžeme mít dva obézní lidi, kteří váží stejně, ale liší se v takzvané kardiorespirační zdatnosti, což lze zjednodušit na pojem tělocvikářská způsobilost. 

O tom, kdo ji má dobrou, mluvíme jako o metabolicky zdravém obézním a riziko infarktu u něj bude stejně vysoké jako u člověka s normální hmotností. Oproti tomu metabolicky nemocný obézní bude mít všechny rizikové faktory: špatný cholesterol, vysoký krevní tlak, poruchy krevní glykémie – stonat bude určitě.

Upozorňují na to dostatečně lékaři v ordinacích?
Bohužel, myslím, že ne. Lidé mi často říkají: „Vy jste první lékařka, která zdůrazňuje nutnost pohybu, o tom jsem nikdy neslyšel.“ Jenže doktoři za to nemůžou, ve svých ordinacích jsou zavalení, řeší život ohrožující stavy a stačí sotva napsat recepty. Přitom pohyb dokáže změnit více než léky. Pacientům navíc nestačí říct, aby se hýbali, potřebují poradit, jak na to. Sami se neptají, protože vědí, že by měli zhubnout, a stydí se o tom mluvit.

Kolik lidí dokáže zhubnout a udržet si hmotnost?
Pouze čtrnáct procent, takže normální je neudržet si hmotnost, což je strašné. Během procesu hubnutí každý prochází kolečkem, kterému se říká kolo změny. Na začátku převládá nadšení, kdy je člověk odhodlaný zhubnout a hýbat se. Daří se mu to, takže ho všichni okolo chválí, což ho motivuje v dalším hubnutí. Jenže pak nastane období, kdy má hmotnost udržet, což je to nejtěžší, protože si všichni zvykli, jak vypadá, nikdo ho nechválí, na váze je pořád stejné číslo a motivace klesá. Člověk se pak často plíživě vrátí ke starým zvykům.

Je těžší začínat podruhé?
Těžší je to z hlediska psychiky, protože si přirozeně říkáte: Jednou se to nepodařilo, takže teď to bude těžší. Klientům proto zdůrazňuji, že když jdou do něčeho podruhé, počtvrté nebo poosmé - a platí to o hubnutí, běhání i učení angličtiny - musí se smířit s tím, že začínají od nuly. Budou opět šplhat ze spodních pater, ale cesta bude tentokrát rychlejší. Mohou se totiž vyvarovat předchozích chyb. 

Příkladem je Edison a jeho úsilí, když vymýšlel žárovku. Měl za sebou tisíc pokusů a všichni mu říkali, proč už se na to nevykašle, ale on tehdy řekl úžasnou větu: „Vždyť já už tisíckrát vím, jak ne.“ Proto učím své klienty, aby si řekli, že už to zkusili pětkrát, znají slepé cesty a vědí, kdy se úsilí pokazí a kdy u nich nastávají krize.

Ve vaší rodině máte všichni kladný vztah ke sportu. Co nejčastěji děláte společně?
Všechno, co souvisí s vodou. V létě hodně surfujeme, potápíme se, děti si zrovna dělají potápěčský kurz. Také máme rádi lyže, ať už běžky, nebo sjezdovky, teď bude počasí na kolo, kolečkové brusle. Naše půda vypadá jako sportovní obchod, najdete tam veškeré vybavení, jen přezkáče máme snad ve všech velikostech.

Jak vypadají vaše cesty na dovolenou?
Auto obložíme ze všech stran sportovní výbavou, protože zrovna na windsurfing je toho potřeba docela dost, a pak někam do rohu strčíme plavky a krém na opalování, protože víc se tam nevejde. Můj muž je hodně zručný, takže chce všechno vyzkoušet a lákají ho nové druhy sportu. Já se do toho zas tak po hlavě nehrnu.

Stávají se vám i úrazy?
Ano, ale oba jsme lékaři, takže my si děti zašijeme sami. Manžel je docela ostrý, ani neumrtvuje (směje se). Ale zatím se nikdy nestalo nic vážného.

Platí rčení „sportem k trvalé invaliditě“?
Rozhodně ne tak často, jak se to říká. Mnohdy jde o alibismus lidí, kteří se bojí sportovat. Mnohonásobně převažuje, že sport vede k dobré náladě a kvalitnějšímu životu.

Existuje vůbec nějaký sport, který nemáte ráda?
Neskákala bych padákem, adrenalinové sporty mě nelákají a stejně tak různé ultramaratony. Tyhle extrémní výkony by mi nedělaly žádnou radost.

Autor:
  • Nejčtenější
Premium

Chci chlapa, co má větší koule než ego, říká svobodná matka Nikol Štíbrová

Před pár dny oslavila třiatřicítku a cítí se šťastná a spokojená. Nebylo to ale zadarmo – moderátorka a hvězda...

Příběh Oliny: Vyspala jsem se s kamarádem, nevím co dál

Udělala jsem velkou hloupost, vyspala jsem se se svým nejlepším kamarádem. Bylo to krásné, ale i tak bych byla radši...

Premium

Potraviny: Co škodí a jak. Žijeme v době jedové, říká autorka bestsellerů

Svými názory provokuje mnohé odborníky. Často jde proti letitým pravdám lékařů, expertů z potravinářského průmyslu i...

Proč mají ženy prsa a děsí nás hadi? 11 otázek a odpovědí kolem evoluce

I když občas evoluci fušujeme do řemesla a snažíme se ji vlastními civilizačními pravidly vzdorovat, kdesi hluboko v...

Premium

Sex je snadno dostupný, ale nevěra ještě není důvod k rozchodu

Tolerance je podle něj jen povýšenecký postoj k druhému a vytváří korupční prostředí, proto do partnerských ani jiných...

Premium

Chci chlapa, co má větší koule než ego, říká svobodná matka Nikol Štíbrová

Před pár dny oslavila třiatřicítku a cítí se šťastná a spokojená. Nebylo to ale zadarmo – moderátorka a hvězda...

Krampol o Belmondovi: Když on točil Zvíře, já hrál traktoristu

Přes třicet let promlouvá na české diváky božský Bébel, jak Jean-Paul Belmondovi v rodné Francii přezdívají, hlasem...

Premium

Sex je snadno dostupný, ale nevěra ještě není důvod k rozchodu

Tolerance je podle něj jen povýšenecký postoj k druhému a vytváří korupční prostředí, proto do partnerských ani jiných...

  • Další z rubriky
Premium

Chci chlapa, co má větší koule než ego, říká svobodná matka Nikol Štíbrová

Před pár dny oslavila třiatřicítku a cítí se šťastná a spokojená. Nebylo to ale zadarmo – moderátorka a hvězda...

Týdenní horoskop pro ženy všech znamení od 14. do 20. října

Týden začíná a hvězdy vašemu znamení mohou pomoct k tomu, abyste následující dny nejen zvládla, ale také si je užila....

Premium

Chemie lásky a chtíče. Když molekuly DNA řeknou: pozvi ji na rande

Co může za to, že se zamilujeme? Kde najdeme odvahu oslovit hezkého muže nebo ženu, a odkud se v nás bere chtíč? Podle...

Královna červené knihovny Pilcherová milovala cigarety a vydělala miliardy

Měla slabost pro whisky, víno a cigarety, naopak nevěru prý nikdy neokusila. Jedna z nejslavnějších autorek ženských...

Najdete na iDNES.cz