RECENZE: Vratné lahve, takový lepší a nahořklý Kolja

Opožděný, ale vydařený návrat rodinného tandemu nazvaný Vratné lahve jasně dokládá, jak se někdy vyplatí počkat.

Režisér Jan Svěrák se ukazuje jako šikovný dramaturg i psycholog, když otce Zdeňka Svěráka donutil původní scénář přepsat.

Minulé vůdčí téma, donkichotský boj proti moderním strojům, hrozí slzavě ublíženou moralitou z jiné éry; zato boj s vlastní smrtelností je věčný. A scenárista se sice musel v nové verzi vyprodat osobněji, což možná bolelo, ale filmu to viditelně prospělo.

Vratné lahve

80 %

Česká republika / 2007 / 103 minut

Režie: Jan Svěrák

Hrají: Zdeněk Svěrák, Daniela Kolářová, Tatiana Vilhelmová, Jiří Macháček, Pavel Landovský, Jan Budař, Nella Boudová, Jana Plodková

Streamovací služby: Max (CZ zvuk), Netflix (CZ zvuk, titulky)

Kinobox: 77 %

IMDb: 7.2

Jak neslavně mohly celé Vratné lahve dopadnout a čeho se režisér asi bál, ukazují pouze úvodní minuty. Diváka až přepadne strach, jestli se film odlepí od kazatelských klišé, jež sebelítostivou žumpu zkažených mravů dokumentují drzými dětmi nedotknutelných sponzorů a fracky, kteří nepustí penzistu v autobusu sednout.

Ale sotva se typický rek Zdeňka Svěráka, učitel literatury, rozloučí se sborovnou, kde zanechá skvělého Jiřího Macháčka coby počítačového lektora nakaženého žákovským „ty vole“, ředitelku v podobě kypré dominy alias Alenu Vránovou a oddanou kolegyni Nely Boudové, film se zázračně nadechne.

Na půdě domova, s manželkou a dcerou, jejichž tiché útrpné pohledy dokonale vystihují, co si o něm myslí, získá hrdina osobitější rysy. Ze sledu ryze domáckých skečů s vysavačem, s nasazováním dveří do pantů nebo s varnou konvicí tryská víc než příjemná zábava: rituály i dialogy přesně vystihují soužití po čtyřiceti letech, kdy si partneři občas už ani nenaslouchají.

Vedou dva mimoběžné monology, ale přitom se oba, každý jinak, děsí samoty. Nádherná zkratka hodná zlatého fondu českých komediálních hlášek zastihuje královnu filmu, Danielu Kolářovou coby hrdinovu ženu, jak u žehlicího prkna sleduje nyvou telenovelu a na manželův pohrdavý komentář jen suše odvětí: „Žehlil’s někdy? Nežehlil.“

Tajemství samoobsluhy
Vztah té dvojice je pevnou základnou i nádhernou ozdobou filmu, jeho alfou i omegou. On spřádá dětinskou vzpouru vůči stáří, ona je přijímá jako fakt; on v sobě nadále živí fantastu, prášila a donchuána, ona věcně stojí na pevné zemi včetně vědomí, že jako žena už ho nepřitahuje.

Hrdinovy milostné útěky do snů využil režisér k rozmarným erotickým obrazům, v nichž si vyhrál s odhalováním, mizením i „porcováním těl“, a pak vzdává čistou poctu ženské kráse v sestřihu letně prosvětlených sukní zákaznic samoobsluhy.

Vedle jiných pokusů o útěk z důchodcovské izolace najde právě v supermarketu hrdina ostrůvek, kde u okénka ve výkupu lahví cítí dotek s lidmi a pocit vlastní užitečnosti.

Až trochu vzorně, po svěrákovsku, tu šíří krystalické dobro včetně služeb dohazovače lásky, na druhé straně mikrosvět prodejny slouží jako lidské akvárium barvitých exemplářů, jimž kralují něžný Jan Budař coby slečnami přehlížená nula a neskutečně zkázněný Pavel Landovský v protiúloze nemluvy.

Těší i Jan Vlasák, jehož ráčkující seladon se vyhne karikatuře, a Tatiana Vilhelmová, jež od osudových žen zlehka přešla k plačtivé mamině v úděsném pyžamu.

I samoobsluha se podřizuje romantické nátuře Svěráka staršího, tedy představě světa, jaký by chtěl mít, nikoli jaký je. Vládne tu spíše sousedská pospolitost venkovských krámků než odosobněný chlad nákupních hangárů; tím přirozeněji sem však zapadají půvabná malá tajemství, třeba tři záhadné skvrny na zdi nebo proměnlivý počet čárek na břiše sličné zákaznice.

Největší sílu však film má v nemilosrdně věrné bitvě principů, smířeně realisticky ženského proti mužskému, směšně i dojemně fanfarónskému. Až zamrazí, když Kolářová pronese: „S tebou už není láska ani legrace,“ načež Svěrák odpoví úhybným žertem.

Laskavá prostota některých bonmotů nevadí, neboť je na rozdíl od sladší příchuti Kolji vykoupena groteskní hořkostí. Poprvé u Svěráků kraluje žena; poprvé je řeč o sexu; a tyhle motivy stavějí obrozeneckého kantora do uvěřitelného světla tady a teď.

Svěrákovi splnili, co slíbili
Režisér nic z řemesla nezapomněl, naopak finále s odhalením v autě a s klukovsky okouzlenou balonovou akcí dovedl vystupňovat, aniž porušil styl a náladu předešlého vyprávění. Nadto má cit pro míru: když smyčce a slzy příliš zesílí, nasadí po titulcích dovětek, kterým příběh přirozeně vrátí k jeho podstatě.

Strach před konečností zaháněný furiantským smíchem, jímž Vratné lahve připomenou Babí léto, je diktátor, jenž ani komedii nedovolí jen šťastné usmíření, objímání a polepšení. Kdo žádá od filmů výstřednost či výbojnost, asi zůstane vlažný. Ale Svěrákovi se ctí splnili, co slíbili, co se o nich čekalo a co umějí nejlépe.

Celkový dojem: 80%