RECENZE: Filmový Kajínek skutečného nepotřebuje, nadchne čistým řemeslem

Dobrá zpráva pro všechny, kdo se po předpremiérové mediální masáži Kajínkem začali bát průšvihu (podle hesla, že velká očekávání rodí velká zklamání). V případě filmu Petra Jákla nejsou obavy na místě. Má chyby jako každý debut, ale ctí žánr a zdárně odolává pokušení kázat velké pravdy.

Nutno říct, že úvodní scény přitom žádnému velkému úspěchu nenasvědčují. Ba naopak - kombinace klišé (stylizované útržky faktů ke kauze Kajínek) a informačního chaosu je pro diváckou pozornost téměř vražedná. Rozpačitý pocit navíc podporují nepadnoucí postsynchrony (nejvíc na dabing doplatil Boguslaw Linda) a zprvu trochu křečovité herectví plavovlasé Tatiany Vilhelmové - její tanec mezi diblíkovstvím a profesní netečností nefunguje, jak by měl.

Kajínek

60 %

Akční, Česko, 2010, 107 min

Režie: Petr Jákl ml.

Kamera: F. A. Brabec

Hrají: Konstantin Lavroněnko, Tatiana Vilhelmová, Boguslaw Linda, Vladimír Dlouhý, Michal Dlouhý, Václav Noid Bárta.

Jakmile se však děj pohne od žánrových obrázků ze života právníků a vězňů k akci - a teď nemám na mysli jen bouračky, honičky a střelbu, ale dění v tom prapůvodním smyslu slova - začne se situace obracet.

Nejdříve se dostaví příjemné mrazení: signál, že kamera a hudba plní svou funkci, neboli že atmosféra působí. Následně se přestaneme snažit hledat spojitosti mezi předlohou a fikcí. Nejen proto, že nám dojde, že se stejně nikdy nezorientujeme, protože ve složité kauze Kajínek se vyzná snad jen Kajínek sám. Hlavně nás ono srovnávání přestane bavit.

Najednou si uvědomíme, že hrdina, vězení a náznak lovestory jsou vlastně ideální základ pro drama obecně, nejen pro to Kajínkovo. A že slavný vězeň pro nás přestává být kauzou a je už "jenom" atrakci, předmětem divákovy touhy po vzrušení.

Toho se nám mimochodem dostane víc než dost. Jestli Petru Jáklovi mladšímu něco doopravdy jde, pak je to stavba napětí a dramatický oblouk. Když Kajínek (akčně) prchá z vězení, úplně zapomeneme, že jsme o něčem takovém četli, neboli že vlastně víme, jak to celé dopadne, a normálně se bojíme.

Což nás posune do fáze tři. Aniž bychom věděli jak, přestaneme vnímat, že tu běží hlavně o Kajínka. Najednou sledujeme případ vězně, který má pocit nespravedlnosti, a tak prchá přes překážky, aby se jí dovolal. A je úplně fuk, jak se jmenuje.

Pozitivní překvapení filmu Kajínek: skladatel Noid

Dovolím si pominout morální aspekt celé věci, tedy otázku, zda je či není správné dělat hrdiny z kriminálníků. Podstatné je, že ve chvíli, kdy filmaři i divák zapomenou, že tu mělo jít o snímek natočený v něčím (Kajínkově, společenském?) zájmu, začne být dobrý.

Herci se uvolní (při vší úctě k Boguslawu Lindovi a jeho herectví, Vilhelmové to po "jeho" smrti hraje mnohem, mnohem lépe) a my uvěříme, že jim o něco jde. Příběh chytne druhý dech a získá tempo, které sluší krimithrilerům. Konečně také vynikne to, na co má Jákl mladší evidentně talent, totiž schopnost natočit akci, která neskřípe, nedrhne a baví, nikoli rozesmívá (neboli když něco stojí peníze, je to na výsledku vidět).

A v neposlední řadě také doceníme kouzlo Konstantina Lavroněnka. Zatímco na "klišoidním" pozadí je i jeho vnitřně soustředěná existence jenom dalším klišé, když má o čem hrát, je skvělý. Nevím, nakolik je Lavroněnko Kajínkem, ale hrdinou, kterému fandíme pro jeho zásadovost i odolnost, umí být dokonale.

Navíc je tu Vladimír Dlouhý, herec, pro nějž se role hlavního "záporňáka" stala labutí písní, a jeho bratr Michal: oba hrají s přirozeností, která až překvapí (snímek Sametoví vrazi budiž důkazem, že ne každý režisér z nich tenhle efekt umí "vymlátit"). A jestli se nám někde realita připomene v celé své kráse, pak nikoli v postavě slavného kriminálníka, ale právě u Vladimíra Dlouhého. Stačí ho vidět, jak si zapaluje cigaretu a jen tak mimochodem pronese: "Někdo zemře přirozeně, někdo to štěstí nemá."

A ještě jedno milé překvapení Jáklův Kajínek přinesl - osobnost Václava "Noida" Bárty. Jako debutující herec se nejen nezesměšnil, se svým výkonem se směle staví na roveň všem ostatním (byť je jeho role spoluvězně malá a relativně nenáročná).

Ale hlavně se ukázal jako talentovaný skladatel. Hudba, kterou pro film napsal, se dostane pod kůži, aniž by se podbízela. Pro atmosféru dar z nebes.

Filmu Kajínek by šlo vyčítat hodně: nevyrovnané tempo i herecké výkony, klišé ve střihačských postupech i jednotlivých motivech. Také nedůslednost tvůrců v přístupu ke kauze Kajínek je, diplomaticky řečeno, zarážející. Jakmile totiž na chvíli zapomeneme, že jde reálnou kauzu, už nám ji připomínají, aby vzápětí tvrdili, že se jí pouze inspirovali a pro výsledek není důležitá.

Není ale důvod vyčítat a stěžovat si. Výsledný dojem z filmu, který je prvním režijním počinem Petra Jákla mladšího, je víc než dobrý. Kdyby všichni točili alespoň ze čtvrtiny takhle poctivě, měli by čeští recenzenti sladký život.