RECENZE: Klaus a Mečiar ukončí stát i České století. Díky, ať si jdou

Ať si jdou. Tak se jmenuje závěrečná část cyklu České století, kterou ČT1 uvede v neděli večer. Poslední z vleklých schůzí popisuje rozpad společného státu roku 1992.

Staví se kapitalismus a bourá Československo. Defilé ekonomů na jednání o Klausovi bez Klause spěje k názoru, že ministr financí „zná jen standardní řešení nebo Margaret Thatcherovou“, pouze pár jeho stoupenců v čele s Tomášem Ježkem, kterého si (dobře) zahrál Bohumil Klepl, razí heslo, že „jedinou cestou je šok“, a vymýšlejí Klausovi příští tahy včetně strany.

Vítejte v Českém století, seriálu, jenž se tváří tak umělecky čili chladně, nepodjatě a nezúčastněně, až uspává, ale současně předstírá, že odhaluje trochu jiné než čítankové dějiny. Což by bylo báječné, kdyby se výsledek oněch senzačních objevů nesmrskl na podprahové náznaky, že Václav Havel byl zmatený nešika, Václava Klause postrkoval Miroslav Macek a jiní šíbři, Olga Havlová hřadovala v kuchyni – její interpretace je nejstrašnější položkou projektu – a každý, kdo se mihl dějinami, střídavě kuchtil a odkládal šatstvo. Jinou režijní metodu, jak rozbít nekonečnou přehlídku mluvících hlav, totiž cyklus nenašel.

Nedávnou paštiku filozofa Jana Patočky tak v poslední epizodě střídá Havel nalévající polévku či Ježek kuchající pstruhy. Přímo „na Adama“ se na rozdíl od Beneše či Havla tentokrát nikdo neodváží, nicméně kamera sleduje zálibně slečny v bazénu, do nějž se v plavkách noří – zjevně se skrytým významem – též jeden z otců privatizace, Ježek.

Co se děje jinak? Řeči, řeči, řeči, jak praví název animovaného snímku Michaely Pavlátové. Například rekonstrukce dobové televizní debaty o slovenské otázce nebo soukromé diskuse u Havla v obměňované sestavě Pithart, Vondra, Tigrid, Křižan. Vesměs hovoří úmorně takřka shodnou dikcí.

Nebyl na vandru

Vyloženě dětinsky vyzní kuchyňský portrét Klause z úst jeho odborného odpůrce, reformního komunisty Františka Vlasáka: „Nikdy nebyl na vodě, nebyl na vandru, žil jenom v Praze a pořád četl.“ Jak oslnivá analýza – a jak zbytečná scéna.

Sám Klaus v podání Jaroslava Plesla jde herecky cestou lehké imitace s náznakem politikovy karikatury, byť jemnější než Havel v pojetí Marka Daniela; navíc na rozdíl od něj si Pleslova postava uchovává jisté prvky přirozené autority, ať právě vede profesorské přednášky, ironizuje novináře, nebo rozvíjí pověstnou kauzu špinavých versus čistých peněz. „Je to drsňák, nikdo jiný ty balvany neodvalí,“ zazní tu na Klausovu adresu.

„Drsňáka“ staví příběh Ať si jdou proti psychopatovi; alespoň tak zapůsobí televizní Vladimír Mečiar – a není to vina jeho představitele Marka Ťapáka, jenž mu silácké kouzlo lidového krále tribun dovede propůjčit. Ovšem scénář nechává Mečiara vést podivínské sebezpytné monology o dětství a mládí, o těžkém soužití s první manželkou, příslušnicí StB, o vlastní píli a nasazení – „Já pracuju osmnáct i dvacet hodin denně!“ A jeho zmatené české protějšky pak dovede k charakteristice „Je to mindrákář“, vlastně největší záhadě celého závěrečného dílu: odkud probůh v naší libozvučné mateřštině takový výraz vzali?

České století: Ať si jdou

50 %

ČR, 2014, 79 minut

režie: Robert Sedláček

hrají: Jaroslav Plesl, Marek Ťapák, Miroslav Hanuš, Bohumil Klepl, Marek Daniel, Martin Dejdar, Kamil Halbich

Kinobox: 77 %

IMDb: 7.8

Když konečně dva podstatní muži rozdělení státu, Klaus a Mečiar, usednou proti sobě za jedním stolem, zkříží své pohledy a coby zbraň zvolí přímé otázky i odpovědi, dramatická nálada se přece jen dostaví. Jenže to už je pozdě, mnohý divák si mezitím šel na internet osvěžit paměť, protože třeba klíčový rozpad Občanského fóra na ODS a Občanské hnutí i výsledky následujících voleb zmíní epizoda jenom letmo, jako kulisu televizních zpráv k Havlovu poraženeckému stesku: „Udělal jsem něco blbě?“

Stejnou řečnickou otázku si kladli zlomení muži pražského jara v epizodě o srpnu 1968. České století prostě vidí dějiny země jako sled diskusí, schůzí, porad a slovních soubojů obecných tezí, na jejichž konci vždy někdo složí hlavu bezmocně do dlaní. Ne že by snad seriál měl mávat bojovně palcáty, to je opačný extrém; jen zábavnější. Takže díky, že jsme se nic nového drásavého nedověděli a že je konec.