Jako starší sestra jsem občas trochu hůř nesla, když naši měřili Kačence poněkud jiným metrem, ale brala jsem to tak, že na mně se vlastně ještě učili být rodiči a trénovali nastavování mantinelů. Takže já třeba směla jet stanovat s kamarády až v osmnácti, ona klidně v šestnácti. Já musela na ekonomku, i když mě to táhlo na sportovní gympl, protože to je přece praktický obor, zatímco Kačka si mohla vybrat školu, která ji bavila. Já musela doma pomáhat, zato ona nemusela, aby měla čas na učení.
Rodičovství mne naplňuje
Jenže tohle vše se časem tak nějak zapomene, zejména když se odstěhujete od rodičů, vdáte se a máte vlastní děti. To pak na nějaké poměřování se se sourozenci nemáte čas, navíc můžete i některé věci vidět z jiného úhlu díky svému partnerovi, který není z rodiny.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Můj je bezva chlap, řekla bych, že do nepohody, přitom slušně vydělá a je s ním legrace. Hlavně máme společné představy o tom, co je pro nás důležité. Oba jsme si přáli velkou rodinu, což se nám naštěstí povedlo – byli jsme obdařeni dvěma syny (13 a 10 let) a jednou dcerou (8 let). Rodičovství nás oba naplňuje, děti se nám povedly, vedeme je ke sportu, chodíme za kulturou, cestujeme…
A také jezdíme za rodiči, kteří už nějaký čas bydlí na chalupě v Brdech, kterou si předělali na celoroční bydlení. Jsme s nimi rádi, můj muž si s taťkou docela sedl, pomáhá mu kolem baráku, ale taky spolu zajdou na ryby nebo na houby. Já zase s mámou zvelebuju zahrádku, vaříme společně a děti tam jezdí nejen s námi, ale i na prázdniny.
Sestra se také stala matkou
Moje sestra k rodičům ještě před pár lety moc často nejezdila, studovala jazyky, hodně pobývala v zahraničí a taky jí to na venkov nějak netáhlo. Spíš trávila hodně času se spolužáky a kolegy z práce. Trochu se to změnilo, až když se před pěti lety vdala, vlastně když rok poté přišla do jiného stavu. Čekala dvojčata, měla rizikové těhotenství a doktor jí doporučil zklidnění a pobyt na čerstvém vzduchu.
Příběh Daniely: Moje švagrová nám ničí život, je zlá a závistivá |
Naše máma už tehdy byla v důchodu, tak to docela přivítala, aspoň měla společnost, když byl táta pryč. A Kačenka tak vyměnila hektický životní styl ve městě za klid v přírodě. Její muž za ní jezdil jen občas, měl hodně práce a navíc je trochu suchar, tak si s našimi neměl a stále nemá moc co říct.
Moje máma není spravedlivá
Letos v říjnu to budou tři roky, co se dvojčata narodila. Ke Kaččině velké radosti je to „páreček“, přála si totiž kluka a holku, aby měla „hotovo“, další děti už totiž nechce. Docela jsem se těšila, jak to bude fajn, že budeme mít se sestrou teď už vlastně podobné starosti a radosti, že si naše děti budou spolu hrát a tak nějak to všechno hezky zaklapne.
Což o to, naše děti se mají rády, zejména dcerka je z bratránka a sestřenky doslova nadšená. Jenže já jsem trochu zklamaná z přístupu našich, hlavně tedy mamky. Nejdřív jsem si toho moc nevšímala, ale letos v létě mi došlo, že moji rodiče straní dětem mé sestry, zatímco ty naše spíš sekýrují nebo kritizují. Chápu, že děti mé sestry jsou roztomilá batolata, která nesnesou srovnání se staršími vnoučaty, především nafrněným puberťákem, ale přiznám se, že to nějak špatně nesu.
Příběh Sylvy: Matku nezajímám, upřednostňuje mé nevlastní sourozence |
Třeba naši kluci jsou podle mojí mámy moc hluční, nepořádní a ráno dlouho vyspávají, dcera se zase nimrá v jídle, je nemotorná a odmlouvá. Zato dvojčata jsou úžasná, rozkošná, nikdy nezlobí, krásně papají, hezky spinkají a do čeho se pustí, to jim jde.
Nejdřív jsem si říkala, že to je přece logické, když jsou nejmladší, že mají nejvíc pozornosti. Ale na nohy mě postavilo, když se mě na konci prázdnin dcera zeptala, jestli už jí babička nemá ráda, že se na ni poslední dobou víc zlobí a nic, co udělá, jí nepřijde dost dobré. Nechci vyvolávat v rodině spory, s mamkou i sestrou vycházíme dobře, ale nerada bych, aby kvůli mé nečinnosti moje děti trpěly nebo se cítily odstrčené. Mám to řešit? A když, tak jak na to?
Hana
Názor psycholožky čtěte na další straně.
