Můj partner se nechá živit a ještě si stále na všechno stěžuje, trápí Mirku

Máte taky tendenci neustále si na něco stěžovat? Nebo to dělá někdo z vašich blízkých? Zamyslete se, jestli té negace už není moc…

Příběh Mirky Už se mi ani nechce domů

Partnera mám už řadu let a vždycky to byl takový normální chlap. Moc toho nenamluvil, ale hodně udělal. Potom však přišel o práci, v novém zaměstnání se mu nedařilo, tak skončil a začal chodit po brigádách. Na jedné se zranil a skončilo to špatně, je v invalidním důchodu.

Prototyp stěžovatele

První typ lamentuje proto, že má opravdu nějaký problém. Jeho cílem není primárně to, aby vás připravil o dobrou náladu, jen se potřebuje vypovídat. Očekává od vás návrh řešení, i proto si nejen stěžuje, ale taky poslouchá.

Postěžovat si na něco je ideální záminka, jak se s někým pustit do řeči. Třeba při čekání na nádraží se sama nabízí možnost zabrblat na téma zpoždění vlaků, když budete stát ve frontě na poště, můžete zase nadhodit rušení poboček.

Někdo si stěžuje, a přitom si vlastně ani stěžovat nechce. Jen touží, aby si ho někdo všiml, věnoval mu pozornost, zajímal se o něj. Třeba nespokojený zákazník, který obsluze v kavárně vyčiní za každou neexistující šmouhu na sklenici a za zákusek, který je moc či málo sladký.

Specifický druh stížností produkují ti, co mají tendenci dokázat, že jsou chytřejší, víc na úrovni, krásnější – prostě, že jsou ti lepší. Trnem v oku jsou jim pak neschopní kolegové v práci, nemotorná obsluha v restauraci i nechápaví známí.

Pak jsou zde i politováníhodní stěžovatelé. Ti si stěžují zejména na zdraví, život, děti či absenci financí. Bývají až po uši ponoření v sebelítosti a nikdo a nic kolem je nezajímá.

Nechci nějak hodnotit jeho zdravotní stav, podle mě žádné trvalé následky nemá a mohl by normálně fungovat, on si ale zřejmě zvykl na to ofukování a status „chudáka mrzáka“ se mu docela zalíbil. V každém případě zůstal doma a živitelem rodiny jsem se stala já.

Nejsem z těch, co by nějak lamentovali nad osudem, věci zkrátka beru, jak přijdou, a přesně tak jsem se smířila i s tímhle. S čím se ale nesmířím, je to partnerovo věčné hartusení a stěžování si.

Aby bylo jasno, já jsem ten, kdo je věčně v jednom kole. Ráno vzbudím děti, udělám jim svačinu, vypravím je do školy, naložím do auta, odvezu, letím do práce, pak děti opět vyzvednu, případně je vezmu na kroužky, nakoupím, ještě doma vyperu, vyžehlím, připravím večeři, pořeším s dětmi úkoly a pustím se do plnění druhé práce, kterou dělám po večerech, abychom to nějak utáhli.

A mezitím je partner celý den doma a musí si uvařit oběd, který já na rozdíl od večeře nezajišťuju. Potom zjevně chodí po bytě a sleduje, kde je co rozházené nebo nedokonale zařazené. Pokud ho něco jen pobouří, informuje mě o tom, když je to ale už na něj moc, například zahlédne-li zaprášená futra nebo poličku, popadne lux a jde to třeba vysát.

Což o to, to by bylo přece logické a chvályhodné, leč on potom večer předvádí herecké etudy na téma, jak toho měl moc, jak se nadřel, co všechno musel udělat a jak je ten svět nespravedlivý, že já si můžu sedět celý den na zadku v kanceláři, zatímco on dře jako mourovatý.

Po takovém výstupu mám chuť ho jedině pořádně nakopnout. Já jsem ten, kdo s vyplazeným jazykem lítá celý den tam a zpět a doufá, že vydělá dostatek peněz pro celou rodinu. On si místo obav o živobytí jen stěžuje na nepořádek v bytě a únavu po nicnedělání...

Asi bych nad tím mávla rukou, ale poslední dobou je to už každodenní záležitost a popravdě řečeno, začíná mi být zle od žaludku už ve chvíli, kdy otvírám dveře bytu. Sama se sebou si dávám sázky na to, co bude dnes za problém, to na odlehčení situace, protože i když si myslím, že vydržím hodně, tohle už mi začíná přerůstat přes hlavu.
Mirka

Co by měla Mirka dělat? Hlasujte v anketě na další straně.