Dítě musí být nepřetržitě šťastné. To je jasný trend v současné společnosti založené na hýčkání našich potomků. Nyní nastává ještě výraznější posun.
Už se zřejmě nikdy nebude opakovat to, co zná střední a starší generace. Například já. Dodnes, když míjím gymnázium v Ostravě-Zábřehu, mám svíravý pocit okolo žaludku. Takový jsem cítila, když jsem se k němu po čtyři roky ráno blížila, přesněji plížila, protože mně bylo mdlo při představě, že mi tělocvikářka opět řekne, že jsem kráva, případně koza líná, neboť jsem nebyla schopná provést výmyk na hrazdě, nevyšplhala ani deset centimetrů a při běhu se mi pletly nohy.
Výklad pojmu štěstí prošel obrovskou proměnou. Dřív se jednalo o cosi neuchopitelného, spojeného s romantickými představami, které se pokoušeli zachytit básníci. Teď jde o veličinu, která je předmětem měření a zkoumání.