Kdo jsou vaši nejčastější klienti?
V projektu Srdcem Robinson mě navštěvují rodiče dětí, které mají těžkou diagnózu nebo jiné znevýhodnění. Ať už jde o vrozené vady, onkologická onemocnění či fyzická omezení a jiné zdravotní limity, mentální postižení nebo diagnózy v kombinaci. Mimo projekt za mnou chodí ženy, muži i páry s nejrůznějšími tématy. Se ženami často řeším jejich vlastní hodnotu, sebevědomí, čas pro sebe v rodinném shonu, ženskou energii, vztahy. S muži chod jejich práce a rodiny, jak vše skloubit, vztahy… Pořádám workshopy pro děti, prostřednictvím kterých se snažím propojovat svět znevýhodněných dětí a dětí bez limitů. Také se věnuji týmovému koučinku, například vymýšlení kampaní nebo když je třeba sladit nebo motivovat tým.
Pro koho je vůbec koučování vhodné?
Je pro lidi, kteří chtějí udělat změnu, ale netroufají si na to sami a potřebují podpořit a posouvat krok za krokem.
Smrt je tabu, zdravotní klauni se před smutkem chrání, říká Petra Bučková |
K čemu byste tuto práci připodobnila?
Koučování je samostatná disciplína, která má své zásady, pravidla a techniky. Nechci to k jiné profesi přirovnávat, každá má své postupy a jiné hodnoty. Věnuji se psychologickému koučinku a art koučinku. Myslím, že i to mě odlišuje od běžných byznys koučů, které na trhu lidé nejčastěji vídají.
Chci upozornit na častou bezmoc a chudobu
Jak zvládáte setkávat se s tolika lidmi s těžkým osudem?
Zvládám to díky tomu, že miluji to, co dělám, naplňuje mě to a také inspiruje pro další věci, které chci v projektu rozšiřovat. Myslím tím poukazovat na systémové věci pro rodiny s hendikepem, na jejich častou chudobu a bezmoc v boji o záchranu a rozvoj jejich dětí a také otevírat další společenská témata, která s touto problematikou souvisejí. Beru to a vnímám jako poslání, takže mě to nezatěžuje, naopak.
Kde berete energii na pomoc cizím lidem?
Mám dar a tím je opravdu velká dávka energie, talent zvládat těžké situace a láska k životu. Neříkám, že nikdy nejsem unavená a nemám dost. To samozřejmě taky. Jsem maminkou tří dětí, a to už je samo o sobě náročná disciplína. Energii čerpám často v sauně. Chodím si tam odpočinout, ale i přemýšlet nad pracovními věcmi, když zrovna potřebuji. A pak je pro mě zásadní režim. Vím, kdy vstávám, kdy půjdu spát. Pro někoho nepředstavitelný systém, ale bez něj bych se neobešla a neměla bych prostor pro svoje aktivity mimo rodinu, ale i mimo práci. Jako zásadní vnímám i to, že rozlišuji, kdy se věnuji rodině, kdy práci, kdy sobě atd. Díky plánování se můžu pak věnovat všemu v danou chvíli na sto procent. Velké díky také patří mému muži, který mě podporuje, jak v péči o děti, tak v mé práci. Bez jeho plného zapojení by to nešlo a za to jsem mu vděčná.
Zlom přichází s uvědoměním
Stalo se vám někdy, že by vás klient překvapil?
Musím říct, že mě vlastně klienti vždycky překvapí. Vůle a píle rodičů s hendikepem je prostě obdivuhodná. Od klientů nemám očekávání. Vztahy s nimi mám přátelské a férové. Oni za mnou chodí, protože chtějí změny, chtějí posuny a tak dál – ty já za ně neudělám, ale provádím je jimi a je na nich, jak moc rychle, jak hluboko, jak opravdově budou věci ve svých životech měnit. Za sebe musím říct, že je s radostí sleduji, protože jsou boží a já jim moc fandím. Někdy jsou to příběhy, kdy vám to hlava nebere, o to větší nadšení pak je, když se začne jejich život hýbat lepším směrem. Pro rodiny bývají zlomové okamžiky hlavně ve chvíli, kdy si dokážou odpovědět na otázku, proč zrovna jejich dítě onemocnělo a co jim to mělo do života přinést.
Tereza Robinson
|
Jak na sobě sama pracujete?
Pořád nějak. Zdokonaluji se na koučovacích výcvicích, workshopech. Navštěvuji supervize koučů, čtu odbornou literaturu. Je to pro mě intenzivní. Nejen jako pro kouče, ale i jako člověka, protože aniž byste pracoval sám na sobě, bez toho to podle mého dost dobře nejde. Všemi metodami, které využívám, jsem prošla i v roli klienta, a to mi také dává obrovské zkušenosti v tom, jak být klientovi co největší oporou v daném procesu. Jsem založená spíš na vlastním prožitku než pouze na teorii. Myslím, že i to je důvod, proč za mnou lidé rádi chodí – že s nimi umím vše prožít a že mám sama „nažito“.
Je zážitek vidět změnu i na pohled
Máte oblíbenou koučovací techniku? Kolik jich vůbec je?
Mám a několik, ale pokaždé je to trochu jiné, myslím tím v různé době. Dřív jsem měla ráda jinou než teď… Mojí favoritkou je aktuálně technika, díky které se klient vrací do své síly a energie. Je úžasná v podpoře sebevědomí a překonání těžkých okamžiků, se kterými si klient třeba neví úplně rady nebo mu vyvolávají nepříjemné emoce. Když klient díky ní pocítí změnu a vy jí i vidíte, protože to poznáte na řeči těla, je to pro mě taky zážitek. Technik je hodně, často i některé různě kombinuji. Je to velmi individuální. Tu pravou vybírám podle tématu. Některé jsou vhodné na něco jiného než ty ostatní a také podle typu klienta. Někdo je víc hravý, někdo raději nejde moc do kreativních technik, někdy dám klientovi techniku vybrat podle jeho nálady a chuti, co by ho bavilo.
Jak vlastně probíhá koučování?
Na začátku konzultace si povíme, jak se klient má, a záleží, jestli přišel poprvé, nebo jestli už na něčem pracujeme kontinuálně. Řekneme si, co v ten daný okamžik potřebuje, upřesníme jasně téma, na kterém budeme pracovat, a jdeme na to. U koučování sice nemusíme znát, co klient zažil v minulosti, ale já pracuji trochu jinak. V projektu Srdcem Robinson se na souvislosti a příběh ptám, jelikož je pro nás stěžejní a od něj se odvíjejí další témata, na která se pak společně můžeme zaměřit. Využívám koučovacích karet, koučovacích dotazníků a dalších podpůrných legrácek.
Ze zdravého miminka hadrovou panenkou. Příčinu nikdy nezjistili |
Přijde k vám člověk s problémem – jak poznáte, na co se zaměřit, kudy ho vést a jak?
Ono je to mnohdy intuitivní, i když nějaké vzorce se samozřejmě opakují. Hodně se ptám, jdu za hranu komfortu, do hloubky, chci vědět víc, a to je podle mého úžasný nástroj toho, jak docílit opravdovosti. Díky klientově upřímnosti pak vyplouvají na povrch souvislosti a odpovědi na otázku „proč“. Díky nim se posouváme v tématu o kousek dál a můžeme věci měnit, protože „tohle“ už tak nechci mít, chci to jinak. A tam začíná ta práce. A další krok – jak to změníš, jak to uděláš? Odpovědi máme všichni v sobě.
Co je pro vás na koučování nejtěžší?
Nemůžu říct – jsem ve fázi, kdy ho miluji beze zbytku.
Co máte naopak nejradši?
Baví mě sledovat odvahu klientů a jejich touhu měnit věci.
Rodiny podporuji i mimo konzultace
Jsou nějaké zásady, kterých se jako koučka stoprocentně držíte? Například nepustit si klienta k tělu?
Nepustit si klienta k tělu… Nevím, co si pod tím mám úplně přesně představit, protože ve vztazích s klienty mám jistý přesah v péči o ně. Nejde jen o samotné konzultace, ale podporuji je, i když jdou například jejich děti na operaci, pro důležité výsledky, čekají je těžká rozhodnutí o stavu dítěte nebo rozhodování se o ukončení těhotenství z důvodu diagnostiky a stavu miminka. Když někde objevím například citát nebo něco, co se jich týká nebo se mi k nim hodí, tak jim to ráda pošlu. I s rodinami, které už nejsou součástí projektu, tak vlastně pořád jsou, ve většině případů si čas od času napíšeme, co je nového. Zůstávají mi a jsem za ně ráda. Některé kamarády koučovat můžete, jiné ne, záleží na vašem vztahu. Nekoučuji rodinu, tam jsem lapená svými emocemi a zájmy a nedělá to dobrotu, tak jsem to raději vzdala a rodinu s láskou přeposílám ke kolegům. Jak říká moje skvělá sousedka, která se zabývá paliativní péčí: doma není nikdo prorokem. A je to tak. I my, kteří pomáháme, potřebujeme někdy pomoc.
Odmítla jste někdy nějakého klienta?
Některé klienty jsem poslala spíš k psychoterapeutům a některým jsem konzultace ukončila, protože nebyli na změny připraveni. Jejich motivace nebyla na takové úrovni, že opravdu chtěli věci měnit, a já tam nejsem od toho, abych je přemlouvala. Stejně tak za mnou byla paní, která přišla jednou a pak se neozvala. Musíte si prostě „sednout“.
Na pohotovosti nám řekli, že syna jen trápí nadýmání. Byla to rakovina |
Jsou nějaké příběhy nebo klienti, na které nedokážete zapomenout?
Ty desítky klientů si pamatuji všechny. Až jich za třicet let budou tisícovky, budu to moct říct lépe.
Co vás ke koučování přivedlo?
Byla to spousta momentů v mém životě, myslím, že se to dlouhé roky střádalo, a když jsem byla připravená, přišlo to. Původně jsem zdravotní sestra, pak jsem dělala v médiích, v televizi i lidské příběhy. Moje okolí často zajímá můj názor, rada… A posledním velkým impulzem je náš Ondra. Narodil se s těžkou srdeční vývojovou vadou, což považuji za velký životní zlom. Specializace na rodiny s hendikepem pro mě byla takzvaně láska na první pohled. Ono nějakou péči dostanete v nemocnici, ne všude je ta psychosociální péče kvalitní a kapacitně dostupná. O péči mimo nemocnici ani nemluvě. Dlouhé čekací lhůty podpůrných organizací jsou velmi dlouhé, někdy dokonce čekáte i rok, ale rok je pro tak zatížené rodiny dlouhá doba a ne každý na to chce být sám a je třeba se o takové rodiny postarat hned, být jim oporou a průvodcem na cestě, kdy si nejsou jistí, kdy hledají nové kotvy, směr, sílu a často i motivaci jít dál.
