V nové epizodě se diváci setkali s rodinou, která žije ve vesničce Vícenice nedaleko Brna a kterou tvoří zdravotní sestra Saša (31), voják z povolání Libor (35) a jejich dcery Viktorka (7) a Valerie (4). Rodina se do Výměny manželek přihlásila po vzájemné dohodě. Libora zajímá hlavně to, jak se žije jinde: „Souhlasil jsem z toho důvodu, abych zjistil, jaký protiklad nám televize připraví. Protože z mého pohledu jsme dokonalá rodina.“
Ale nebylo tomu tak vždycky. Malá Viktorka před rokem a půl onemocněla cukrovkou, což byl pro partnery milník, který je na určitou dobu odcizil. V tomto ohledu má Saša z výměny strach. „Jsem nervózní z toho, co bude, až sem přijde nějaká paní, která o cukrovce neví vůbec nic.“
Kdyby byla moje, tak se to neděje
Bára (21) se s úlohou maminky v dočasné rodině poprala dobře. Vadila jí akorát závislost holčiček na telefonu a jejich vybíravost v jídle.
Onou paní se stala Bára (21) z města Žandov nedaleko České Lípy, která je momentálně na mateřské dovolené. Ta při čtení manuálu přiznala, že má z Viktorčiny cukrovky strach. Už na první pohled si však získala Liborovu důvěru. „Je mladá, ale má dvě děti, takže si myslím, že absolutně nebude problém.“
Věk dočasné maminky mu však přece jen vrtal hlavou, a tak se ji rozhodl vyzpovídat. „V šestnácti jsem počala a v sedmnácti porodila,“ řekla Bára a náhradní manžel se jí podle očekávání zeptal, co na to řekli rodiče.
„Já jsem se nepřiznala, musel to říct Kuba. Táta zrovna štípal dříví. Ale už to tušil, jen čekal, až jim to přijdeme říct. Rodiče s tím nesouhlasili a chtěli si holku vzít do vlastní péče. Jenže já jsem jim řekla, že když jsem si to takhle zavařila, tak si to i vyžeru,“ vyprávěla Bára. „Neodsuzuju ji za to, ale asi bych jako rodič nedovolil, aby se jí to stalo,“ přemýšlel Libor.
Zatímco chodil do práce, Bára doma hospodařila s děvčaty sama. Na žádost malé Valinky ji neposlala do školky a myslela si, že si spolu budou hrát. Jenže holčička preferovala zábavu na mobilu. „Ten mobil tady jede prostě pořád,“ povzdychla si Bára. „Štve mě, že mě ty děti vůbec nevnímají. Já s ní mluvím a ona to vůbec neví.“
Odpoledne si však obě děvčata zadováděla s tatínkem. Smích přitom střídal pláč a hrátky někdy připomínaly spíš pranici. Bylo zřejmé, že se mladší Valinka snaží vyrovnat starší sestře ve všech ohledech, avšak moc jí to nejde. „Myslím, že by ty děti měly vědět, kde je nějaká hranice,“ prohlásila Bára.
Vyvádění holek ji vyvádělo z míry i nadále. Většinou byly totiž hrátky ukončeny tak, že mladší z nich začala plakat. „Nechte mě bejt,“ křičela Valerie, protože její sestra měla údajně lepší figurky poníků. „Kdyby byla Valinka moje, tak bych to nezvládla. Ale kdyby byla moje, tak si myslím, že se takhle ani nechová,“ sdělila kamerám Bára. Vadil jí také fakt, že jsou holky v jídle vybíravé a ona tak musí připravovat stále nové a nové pokrmy, aby vůbec něco snědly.
Jak už avizovala na začátku, z aplikování inzulinových injekcí měla Bára po celou dobu výměny respekt, a tak se úkolu zhostil Viktorčin otec, případně si inzulin jeho dcera píchla sama.
Když jsme si volali, padaly rakety
První a hlavní Bářin požadavek ve změně režimu směřoval na holky. „Když budou doma, tak nechají telefony a budeme si hrát, něco vytvářet… Jenom večer povolíme na chvilku,“ svolila na žádost otce. Další přání patřilo k těm klasickým: „Taťka uvaří.“ Libor nápad odkýval. „Nějaké pořádné vojenské jídlo,“ zasmál se.
Obě děvčata si pak měla přestat vymýšlet v jídle. „Bude se jíst zkrátka to, co se uvaří,“ zavelela Bára. „Ve sto procentech souhlasím,“ schválil její připomínky Libor. „Líbilo by se mi, kdyby to takhle bylo. Že se řekne jedno jídlo a všichni jíme jedno jídlo. Saša jim chce ve všem vyhovět, a pak se diví, že stojí půl dne u plotny a je unavená a vyřízená,“ vysvětlil kamerám později.
Podle přání Viktorky a Valerie uvařila Bára k obědu špagety s bílou omáčkou a dychtivě čekala, jestli se dočasné dcery tentokrát do jídla pustí bez odmlouvání. „Já nechci omáčku, já chci kečup,“ prohlásila Valerie. „Valinka si pořád vymýšlí a pak se diví, že nemůže nikoho přerůst,“ popichoval ji otec. „Táto, ty budeš tlustý, protože pořád něco jíš,“ odbyla ho holčička. Obě děvčata a překvapivě i Bára nechaly zbytky a Libor je slíbil všechny dojíst k večeři.
Následně se vydal uklízet v garáži a Bára ho ochotně následovala. Chtěla se totiž dozvědět něco o životě vojáka. „Byl jsem jednou v Afghánistánu na půl roku. To ještě Valinka nebyla na světě, jenom Viki, které byl rok a půl,“ zněla odpověď na otázku, zda už byl někdy na misi. „Strach jsem neměl – táta byl taky voják z povolání a chtěl jsem být jako on. Nějak jsem si ta rizika neuvědomoval. Volali jsme si s manželkou přes Skype a někdy do toho začaly lítat rakety, tak to jsem pak rychle zaklapnul, že už musím jít,“ vyprávěl.
Další den uvařil ono „pořádné vojenské jídlo“, jak si Bára přála. Vybral si klasický čínský pokrm kung pao. U vaření se Libor neubránil emocím. „Chybí mi Sašina přítomnost. Vždycky když vaří, tak ji tady obtěžuju, objímám a hladím. Ale nesmím brečet, to by se mi kluci v práci smáli.“ Jeho výtvor všichni snědli s chutí, klasicky až na Valinku.
