Co je to deprese?
Dříve se deprese rozdělovala na vnější a vnitřní. Odborníci se domnívali, že deprese jsou důsledkem působení buď výhradně z vnějšího prostředí, anebo je způsobují vnitřní neurochemické nerovnováhy. Moderní rozdělení je jiné. A to poněvadž se ukázalo, že každá deprese má kořeny v obojím. Dnes rozdělujeme lehkou, střední a těžkou depresivní fázi.
Je tedy možné, že špatná nálada nebo splín, jak se říká, je formou lehké deprese?
Částečně ano. Psychiatři tomuto termínu říkají rozlada. Je to někde na pomezí lehké deprese a špatné nálady. Když přichází nárazově a zase odeznívá, není se čeho bát. Problém nastává, když je rozlada chronická a nabírá na obrátkách.
Jak tedy vypadá taková středně těžká deprese?
Pokud dojde ke zhoršení stavu, tak se obyčejně přestaneme vyrovnávat s nároky normality. Člověk může mít problém s čímkoli, co do té doby normálně zvládal. Často se snižují hygienické návyky, nedokáže se obléct, nakoupit, jít do práce anebo komunikovat. Jeho stav se začne zkrátka projevovat fyzicky. Projevy můžou být individuální, ale počínající deprese s sebou obvykle nese i jistou tíhu v těle.
Mgr. Alžběta Protivanská, psycholožka
Co to znamená „tíhu v těle“?
Je to reálné zatížení našeho těla. Bolesti hlavy, zad, svalů a kloubů, zkrátka jako by na vás byla doslova jakási tíha. Pro některé lidi to znamená, že se jim pak už ani nechce vstát z postele. Samozřejmě pro jiné lidi se to naopak projevuje silnou nespavostí. Někdo začne víc jíst, někdo zase nejí vůbec. V tuto chvíli také přichází značná náchylnost k různým druhům závislostí. Do těžké klinické deprese je ovšem ještě dlouhá cesta.
Už ani tohle nezní moc dobře, než se však dostaneme k těžké klinické depresi, jak zatáhnout za záchranou brzdu včas a pomoci blízkému s příznaky středně těžkých depresí?
Bohužel, ač se to lidem často zdá jako nejlepší řešení, nemá cenu vyzývat blízkého slovy: „Tak prostě vstaň z postele a něco už dělej! No tak seber se trochu, ne?“ Člověk totiž místo akceschopnosti upadne do pocitu viny a je nadále paralyzován. Řeknu to asi takhle: v léčebnách nejčastěji funguje nastavit jakoukoliv nenáročnou pravidelnost. Klientům se velmi rychle udělá lépe, jen když vědí, že třikrát denně budou mít se stoprocentní jistotou jídlo, pravidelné setkání s lidmi a čerstvý vzduch. Navrhněte tedy svému blízkému: „Každý den ráno si spolu vypijeme čaj. Půjdeme spolu každý den na dvacet minut na procházku. Každou středu ti budu v podvečer volat a popovídáme si.“
A co takové to: udělej to pro mě, snad mě máš taky rád?
To bohužel nefunguje a výrazně to nedoporučuji. I tahle věta bohužel klade na dotyčného vinu. Místo toho je lepší říct například: „Je v pořádku, že je ti špatně, vůbec o tom nemusíme mluvit. Ale pamatuji si, že když mně bylo špatně, tak mi pomáhalo chodit ven. Jestli o tom mluvit chceš, jsem tu pro tebe.“
Co když se nejedná o člena domácnosti, ale třeba o někoho blízkého, s kým jsme – jak tomu například v dnešní době často je – ve spojení pouze telefonicky?
Říkejte: „Je důležité, jak se cítíš, a když budeš chtít pomoc, tak jsem tady.“ Hlavně se nesnažte problémy dotyčného řešit za něj. Nepřebírejte na sebe za něho zodpovědnost. Důležité je, aby věděl, kde ta pomoc je a že když si o ni požádá, dostane ji. „Vidím, že je ti špatně, mám nějaké nápady, co by se dalo dělat, jestli budeš chtít, tak zavolej.“ Hlavní je nic nevnucovat a také nevyhrožovat. Naslouchat, dávat najevo zájem a nelámat nad nikým hůl, to je cesta.
Zaručené rady, jak se vyhnout podzimnímu splínu |
To zní jako dobrá praktická rada. Co když ale ani to nepomáhá a stav trvá dlouho?
Dojde k takovému stále se opakujícímu koloběhu myšlenek a probouzí se strach o to, co bude. Dohromady se tomu říká ruminující myšlení. Dlouhodobý prožitek tísně bez východiska nadále vede ke kompromisům se svým vnitřním já. Dobrý příklad jsou třeba ženy dlouhodobě žijící s týrajícím partnerem. Je to zkrátka jakékoliv chování, o kterém víme, že nás nečiní šťastnými, nepřejeme si ho, ale přesto ho děláme. Může jím samozřejmě být i závislost.
Může dlouhodobé setrvání v tomhle stavu vést ke klinické depresi?
Zatím u všech klientů anebo pacientů, se kterými jsem se kdy setkala, byla těžká deprese důsledkem dlouhodobějšího procesu. Takže abych vám odpověděla: ano, ale trvá to nějaký čas. Obvykle i pět až deset let. Asi vás nepřekvapí, že každá deprese má nějakou příčinu, kořeny v něčem, co ji způsobuje. Bez odstranění příčiny se nedá odstranit ani samotná deprese. Ovšem nutno dodat, že takovéto deprese už bez hospitalizace nebo psychiatrické pomoci v podstatě nejde zvládnout.
