Koho vůbec poprvé napadlo zavést elektrodu do mozku?
Byla to vlastně náhoda. Pacient s třesem shodou okolností prodělal také cévní mozkovou příhodu, po níž třes najednou odezněl. Náhlý nedostatek krevního zásobení totiž vedl ke zničení určité oblasti mozku, v tomto případě té, která měla na svědomí nezvladatelný třes. To vedlo ke snaze cíleně tato místa vyhledávat. První experimenty, jež hluboké mozkové stimulaci předcházely, se prováděly už v padesátých letech. Tehdy se ovšem dané místo v mozku v podstatě zničilo. Zavedla se tam elektroda a lokalita se popálila nebo zchladila natolik, že neurony zahynuly a nemohly vytvářet nežádoucí aktivitu. Jenže pak už nebylo cesty zpátky. Vždy byla snaha přijít na metodu, která by byla vratná. Přišel s ní Alim Louis Benabid z francouzského Grenoblu, jenž si při operaci třesu všiml, že k tomu, aby třes zmizel, postačí místo stimulovat, a nikoliv zničit. Výsledkem bylo vyrobení externího stimulátoru, který si pacient vláčel s sebou v batohu. S érou miniaturizace vznikl první stimulátor, jenž byl na konci 80. let pacientovi implantován.
