„Šla jsem domů ze školy. Před naším vchodem stál nějaký pán. Řekl jakési jméno sousedky, prý vysoké blondýny, za kterou jde, a požádal mě, abych ho pustila dovnitř. V našem domě opravdu jedna taková žena bydlela, proto jsem mu otevřela,“ začíná mi nad společným obědem vyprávět Jana Zbořilová.
„Na chodbě mi začal říkat, jak jsem hezká a fotogenická. Nikdy jsem nebyla taková ta typicky hezká holčička, tak mi to velmi lichotilo. Na krku měl pověšený velký foťák a tvrdil, že chystá focení na koních a rád by mě tam měl. A já, oblbnutá filmy a seriály, už jsem se viděla jako velká hvězda. Řekl mi ale, že to není nic lehkého a že si musí vyzkoušet, jestli to vydržím. To bylo něco pro mě. Odmala nesnáším, když mě někdo podceňuje,“ pokračuje sympatická žena a objednává si limonádu. Mě najednou přechází chuť k jídlu.
