Třikrát po sobě vyhrála zimní olympiádu, první v roce 1928, kdy jí ještě nebylo šestnáct. Stříbro na mistrovství světa získala už jako čtrnáctiletá a pak v této soutěži přidávala jen zlaté, kterých posbírala deset. Nepřetrženou sérii šesti zlatých si odvážela i z mistrovství Evropy.
Kolébka plná štěstí
Narodila se v norském Oslu 8. dubna 1912 za sněhové bouře a sama o ní později vtipkovala: „Zima už měla přecházet v jaro. Pak přišel nejhorší blizard, kterým kdy Oslo trpělo – a já.“
Do kolébky dostala dobré dary. Otec jako obchodník s kožešinami vydělával dost peněz, navíc úspěšně sportoval: v roce 1894 vyhrál cyklistické mistrovství světa, dva roky nato byl na mistrovství Evropy druhý v rychlobruslení, jako správný Seveřan to uměl i s lyžemi.
Tátův talent Sonja převzala v míře vrchovaté. Lyžovala, hrála tenis, jezdila na koni, plavala. Půvab a ladnost k tomu dostala od matky, která ji odmalička vedla k baletu, později na ledě tak užitečnému.
První brusle zdědila po starším bratrovi Leifovi v pěti letech, rok nato, kdy už ji Leif naučil padat, dostala vlastní. Během pár měsíců zvládla první figury, v osmi jela první místní závody a začala vyhrávat.
Led se jí stal smyslem života. Trénovala několik hodin denně, do rukou ji dostali nejlepší evropští krasobruslařští trenéři, svůj díl přidala učitelka baletu Tamara Karsavinová i legendární primabalerína Anna Pavlovová.
Už žádné tlusté punčocháče
V lednu 1924 poprvé jela na olympiádu, a to jí nebylo ani dvanáct. Mezi třinácti krasobruslařkami skončila osmá a vítězka Rakušanka Herma Szabóová její účast pohrdavě okomentovala: „S dětmi nezávodím.“
Jenže čtyři roky nato usedla na olympijský trůn Sonja a už ho neopustila. Když v roce 1936 se závoděním končila, měla za sebou medailovou úrodu, kterou se dodnes může chlubit málokdo.
Sonja Henie
|
Zářila nejen živelností, rychlými piruetami a nápadnou tanečností, ale jako první žena zařadila do programu axela, byť jednoduchého, kterého do té doby skákali jen muži. Co víc, uměla svůj půvab podtrhnout.
Na olympiádě v roce 1924 ještě startovala v tmavých botách, sukni po kolena a tlustých punčocháčích. V roce 1928 už volnou jízdu jela v bílých botách, pružném kostýmu z bílého sametu a se sukní nad kolena. Ta bílá jí údajně připomínala sníh rodného Norska.
Z ledu k filmu
Světová popularita blonďatého smíška rostla rychle, jenže v roce 1936 na ni padl stín. Do Berlína jela na exhibici předcházející zimní olympiádě v Ga-Pa, a tehdy si podala ruku s Hitlerem. Nejen ho pozdravila hajlováním, ale setkání s ním ji „uchvátilo“. Na olympiádě sice paži nezdvihla, přesto se od Hitlera nechala pozvat na večeři.
Lidé jí blízcí tvrdili, že Sonja zřejmě vůbec netuší, kdo nacisté jsou, ale Norsko bylo v šoku. A přidal se další incident: na začátku okupace Norska do její vily dorazili nacističtí vojáci, a když na zdi viděli Hitlerův portrét, rychle vypadli. Údajně před jejich příchodem sama volala správci, ať obraz vyvěsí, aby jí vilu nezabrali.
Čtěte v pondělí
Rozhovor s výtvarnicí Alenou Kupčíkovou, článek o 10 nepřátelích ženy nebo koženou módu najdete v příloze MF DNES OnaDnes
Uvedla se romancí Jedna z milionu, u nás známou jako Královna ledu. Za choreografii krasobruslařských scén byl film dokonce nominován na Oscara. Sonje navíc nastartoval popularitu, kterou se brzy vyrovnala hollywoodským hvězdám.
Jestli opravdu prožila románky s mužskými idoly včetně herce Tyrona Powera nebo boxera Johna Luise, jak se spekulovalo? Na to téma spíš vtipkovala. Filmů nakonec natočila třináct a samozřejmě v nich zářila na bruslích.
Odpuštěno?
V roce 1940 jí filmová smlouva vypršela a už nebyla obnovena. Nejen kvůli podezření ze sympatií s nacismem, ale podepsaly se na tom hlavně přemrštěné nároky na honoráře, jimiž nasbírala na 25 milionů dolarů. K nim přidávala tučné peníze za vystupování v ledních revuích, ve kterých po rozchodu s filmem pokračovala. Vyhoupla se tak mezi nejbohatší ženy světa.
Ale štěstí se na čas unavilo. Dvakrát se rozvedla, navíc se v roce 1951 rozešla i s producentem a manažerem ledních revuí Arthurem Wirtzem a její snaha produkovat je sama moc nevyšla. Úspěšnější se ukázalo spojení se slavnou Holiday on Ice, s níž se v roce 1953 vrátila do Osla. A byl to triumf. Přišlo na 400 tisíc diváků, ochotných zapomenout na její obvinění z kolaborace.
Tři roky nato se vdala potřetí a tentokrát se to s norským loďařem Nielsem Onstadem povedlo. Led postupně opouštěla a s Onstadem se věnovala sbírání umění.
V roce 1969 zemřela během letu z Paříže do Osla na leukémii. Pohřbili ji v blízkosti Henie Onstad Art Centra, které s mužem založili a kde jsou kromě uměleckých sbírek uloženy i její krasobruslařské trofeje.
