Kačko, jak se vám běželo, bylo těžké zdolat svůj vlastní rekord?
Těžká otázka hned na začátek. Pokusím se o co nejjednodušší odpověď. Běželo se fantasticky. Ale snadné to nebylo. Povedlo se vše, co mohlo, měla jsem výborně rozdané karty. A pak už jsem si s nimi „jen“ hrála podle vlastní strategie, tedy běžet co nejdéle v daném tempu a maximálně si to užít.
Jaké jsou vaše pocity dnes, když už uplynulo několik dní a ohlížíte se zpátky?
Pocity jsou stále nepopsatelně krásné, mám je uvnitř sebe, nedokážu je přenést na čtenáře, ale často se mi chce dojetím brečet, a to já nejsem měkkouš.
Šla jste do toho s cílem překonat rekord, věřila jste, že to zvládnete?
Věřila, jinak bych do toho přece nešla. Víra je stěžejní, především víra v sebe. Ale nejsem machr, jsem holka z vesnice, která se před závodem bála. Šla jsem do závodu s pokorou, s ještě větší jsem z něj odešla.
Co byla pro vás největší motivace, bavilo vás to?
Motivace byl ten rekord. Jakmile nemáte na ultra motivaci, jak chcete vyhrát? Bavilo mě to neskutečně. Vše, co dělám, dělám s maximálním nadšením. Protože pokud mě něco nebaví, pak mi to nejde. Třeba úklid doma, že jo (smích).
Přišla na vás v těch 12 hodinách nějaká krize?
Možná kolem páté hodiny, máte méně za sebou, více před sebou, hlava se prostě chvíli snažila převzít vedení, ale nedala jsem jí šanci. Řekla jsem jí, že „i kdybych měla chcípnout, prostě to dám“. Věděla jsem, že jsem tady a teď, a co bude za hodinu, za dvě, za šest hodin, to bude. Nebála jsem se toho, nečekala jsem na bolest s uvítacím praporem „tak dělej, už pojď, čekám tady na tebe“. Protože se vsadím, že já bych si ji sílou myšlenky stoprocentně přitáhla.
Udělala byste něco jinak, přípravu, jídlo, oblečení, strategii?
Nikoli, dělala jsem vše nejlépe, jak jsem v danou chvíli dovedla. Vše bylo naprosto správně!
Odměnila jste se nějak za takový úspěch?
Ano, tím, že jsem jedno kolo před koncem šla. To byla obrovská odměna, pocit, že rekord máte, že těch 130 vysněných kiláčků tam je, to vám nikdo neukradne. A vy si najednou uvědomíte „ já nic nemusím“. To byl úžasný moment, mohla jsem běžet, ale nechtěla, dovolila jsem si to jedno kolo jít, zpomaleně to prožít a užít si to. Pak jsem dvě kola ještě poslala po 5:17 a po 5:09, ale už s vlajkou, a ať si každý říká, co chce, já běžela za sebe a po svém.
Jaký je nyní váš další běžecký cíl a sen?
Řeckoooooo (Spartathlon, pozn. red.).
Máte za sebou mnoho skvělých běžeckých úspěchů, ať už na české, nebo světové úrovni. Jistě svědomitě trénujete, ale ultra je především v hlavě, co pro vás bylo tou největší průpravou a co vás při běhu žene dál?
Nejlepší průprava? To je můj život, to, co stojí za mnou. To je to, co nenatrénujete, to prostě přijde a vy se buď poučíte, nebo ne, buď to budete vidět negativně, nebo pozitivně. Vždycky si můžete vybrat, co uvidíte a jakou cestou půjdete, když stojíte na křižovatce. Ale než se rozhodnete, musíte znát sám sebe. Jinak se rozhodujete za druhé, za partnera, rodiče, ale ne za sebe. Já se rozhoduji za sebe, hlava je kámoš, i když občas rýpe.
I v osobním životě se vám poměrně daří, dokončila jste letos náročné doktorandské studium ekonomie na České zemědělské univerzitě. Co plánujete dále?
Já jsem momentálně spokojená, mám docela dlouhé jméno, titul před i za, u toho bych už zůstala. Nebo bych si pak musela najít chlapa, který bude nejen pan božský, ale bude se jmenovat třeba Mr. One a já budu pak Mrs. One, pak by se o dalším titulu dalo uvažovat. Ale ne, vzdělání je nekonečný proces a pokud si člověk myslí, že se nic učit nemusí, měl by sednout ke stolu a začít se učit…
Máte doma podporu od rodičů, přátel a partnera, fandí vám, nebo s nimi musíte „trochu“ bojovat?
Nebojuji, víte, kolik to stojí energie? Mám ten luxus, že sousedi jsou moji rodiče, s nimiž si hodně pomáháme, zákon zachování energie, víte? Do toho mám svého pejska Atoma, který má asi stokrát víc energie než já, takže to je super dobíjecí stanice. A přátelé? Ti opravdoví přátelé jsou neskutečný motor, když jim tedy o závodě řeknu, tréninky už asi chápou, protože ti, kdo mě znají dobře, vědí, že jsem blázen (smích).
Chcete čtenářům něco poradit nebo doporučit, ať už k běhání, nebo do života?
Radit druhým nemůžu, já jejich život nežiji. Jen přeji všem, ať věří ve svoje sny, ať si za nimi jdou, ať vytrvají, ale ať na nic nečekají. Dnes je dnes a zítra, to je pořád zítra. Makejte, nevzdávejte to, život je jedno velké ultra a tam je zapotřebí spojit stránku fyzickou, duševní, připojit k tomu pár parádních nejbližších, usmívat se, komunikovat jasně a pro druhé srozumitelně, dobře jíst a pít a hlavně, lidi, ten strach zahoďte.
