Jen na vysvětlenou: S Ivanou Ašenbrenerovou se známe přes třicet let od dob studií na vysoké škole, proto jsem se rozhodla kvůli autenticitě zůstat v našem rozhovoru u tykání.
Kája zemřel loni v červnu, s psychickými problémy už ale bojoval nějaký čas předtím. Mluvili jste spolu často o tom, jak se cítí?
Stejně jako jiní mladí kluci se ani Kája zpočátku moc nesvěřoval. A když, tak spíš kamarádům, spoluhráčům, občas bráchům, ale rodičům ne. Bylo mu sedmnáct a prožíval první lásku, když mi poprvé řekl, že pociťuje úzkosti. Myslím ale, že to tehdy nesouviselo jen s nešťastným vztahem. Kája odmalička sportoval, nejdřív hrál závodně fotbal, pak se začal profesionálně věnovat e-sportu. Na jednu stranu byl hodně soutěživý, na druhou stranu velice citlivý. Vím, že hodně vnímal tlak na výkon a výsledek.
Jaký byl?
Byl to týmový hráč. Strašně skromný, pokorný, ale zároveň vášnivý kluk. Byl plný optimismu, i když vevnitř bojoval s démony. Spoluhráči věděli, že se trápí a že navštěvuje psychiatra, ale on dokázal vždycky celý tým i fanoušky rozvášnit. Dodnes mi posílají fotky ze zápasů. Třeba v Paříži, kde mávají na pódiu velkým transparentem s jeho fotkou. Říkám si proto, že asi opravdu zanechal nějakou stopu a ovlivnil nejen gamingovou komunitu u nás i v zahraničí.
Zapomínáme se dětí ptát, jak jim je, a víc se staráme o to, jaké mají známky nebo jaké podávají výkony. V tom jako společnost selháváme. Záleží nám spíš na výsledcích než na duševní pohodě.