Pobyt mimo domov, ať už se jedná o soustředění či návštěvu babiček, je pro ni velkým utrpením. Po návratu je vždy zamlklá, špatně jí i spí a trvá dost dlouho, než se dostane tzv. do normálu.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Při zápisu na školu jsme se bohužel nedozvěděli, že i malé děti jezdí na týdenní soustředění. Pochopili jsme, že se děti věnují sportovním aktivitám mimo vyučování, domnívali jsme se ale, že je to během týdne a v místě bydliště, ne že děti odjedou na delší dobu mimo domov. Kdybychom to tušili, asi bychom dali dceru raději na jinou školu.
Dcera nechce být ani u babičky
Navštívila jsem proto školní psycholožku, která mi poradila, abychom se ji snažili na pobyt bez nás postupně připravovat. Proto jsme ji o prázdninách i během školy začali dávat k babičce. Dcera bez nás zvládla jednu noc. Ale další už to nešlo, plakala a chtěla maminku. Jenže to byla u manželovy matky a s ní je to prostě dost složité, neumí dceru zabavit a motivovat.
Moje mamka je mnohem lepší, jenže bydlí dost daleko od nás. O prázdninách dceru hlídala, a protože je pojízdná, jezdily spolu na výlety a bavily se, trávily i čas u nás na zahrádce u bazénu a tam, kde má dcera své hračky.
Druhá babička pojízdná není, tak dceru nevzala nikam ven, ani na procházku. Místo toho ji nechala jen sedět u televize. Pak mi manžel řekl, že když jsme si dceru odvezli domů, babička jela do města na trh koupit borůvky, aby upekla koláč. Přitom dcera ráda tráví čas v kuchyni, určitě by chtěla jet do města na trh a pak by koláč s babičkou upekla. Tím by se jistě zabavila. Prostě viditelně to manželovu matku s jedinou vnučkou nebaví, musela jsem si vzít dovolenou a dohlídat aspoň jeden týden, na ten druhý jsem sehnala narychlo příměstský tábor.
Dcera u tchyně vydržela jednu noc, druhou noc také, ale to bylo násilím. Manžel tam jel ten den pomáhat na zahradu a když mu dcera řekla, že s ním chce jet domů, slíbil, že ji vezme. Nakonec jí potajmu ujel, babička mu řekla, že se dcera zrovna dívá na televizi a ať jede, že si na něj ani nevzpomene. Jenže to byl velký omyl, jen tím docílila, že jí dcera přestala věřit. Navíc nechápu, jak to manžel mohl udělat. Dcera tam pak proti své vůli strávila několik dní a ty celé probrečela. Jenže jsme neměli jinou možnost, museli jsme chodit do práce.
Zkoušela jsem také, aby přespala u kamarádky u nás ve vesnici, ale ani to se nepovedlo. Sice tam odchází celá nadšená, ale pak mi volají, ať si pro ni jdu, že chce domů.
Dcera se začala počůrávat
I školní psycholožka říká, že je dcera už dost velká na to, aby zvládla odloučení na soustředění, kde má spolužáky, vrstevníky, zábavu. Poslali jsme ji se školou, přestože nechtěla, před odjezdem brečela. Po příjezdu vypadala hrozně. Byla celá bílá, modré kruhy pod očima, zuby žluté a připadala mi unavená. Večer jsem si k ní lehla do postele a snažila se s ní mluvit o tom, jaké to tam bylo. Hned mi řekla s brekem, ať ji tam už nikdy neposílám, že se jí strašně stýskalo, večer všichni usnuli, jen ona ne a plakala do polštáře, šla i za spolužačkou, ať s ní jde za paní učitelkou říct jí, že chce maminku. Prý učitelka řekla, že se jí také stýská a musí to vydržet a poslala je spát.
Asi až po týdnu se mi přiznala, že se počůrala do postele a spala v tom mokrém několik nocí, styděla se to jít říct. Doma po tomto soustředění měla noční můry, prala se se mnou ze spaní a mluvila ze spaní, vždycky mě chtěla mít u sebe při usínání a říkala dokola, ať ji tam neposílám. Pak se svěřila, že se tam celý týden sprchovala ve studené vodě, protože stála frontu a nevystačila na ni teplá voda.
Řekla mi, že jeden den by se jí líbil, ale neví, co má dělat, když má jít spát, že to na mě stále myslí a nemůže usnout a pláče. Pak má sportovat a je bez síly, že prý usne až moc pozdě a cítí se nevyspale, ráno je tam prý budili rozsvícením světla a hlasitým zvoláním VSTÁVAT, a že to bylo hrozné, že se vždycky lekla.
Ptala jsem se učitelky, jak to dcera na soustředění zvládala a řekla, že se jí tam stýskalo od třetí noci, ale že je šikovná a moc si to tam všichni užili. Přitom dcera mi říká, že se tam nudila. Nevím, jak to tam bavilo ostatní děti, ale slyšela jsem asi dvě maminky říkat, že se jejich dětem také stýskalo, ale neřešily to, prý si děti musí zvyknout.
S manželem se na tohle téma vždycky pohádáme, říká mi, že jsem slaboch a že dcera je už dost velká na to, aby byla několik dní bez nás. Bohužel to o mně říkají i rodiče ostatních dětí ze třídy, když se dozvěděli, že na další soustředění už dceru posílat nebudu.
Vadí mi řeči o tom, že jsem slabá nebo že špatně vychovávám dceru, že to moc řeším. Já ale poznám, kdy se mnou dcera tzv. cvičí a dám jí to patřičně najevo, v tomto případě ale cítím, že ji nemám lámat.
Jana
Názor odbornice: Na odloučení není zralá
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Jano! Některé děti zvládají odloučení od rodičů bez výraznějších obtíží, jiným trvá léta, než k tomuto kroku dozrají. Když jim nedopřejeme dostatečný čas na ono dozrání, celý proces se pomyslně zbrzdí, zastaví. Silou a příkazy, neřku-li lstí zde skutečně nezmůžete nic pozitivního. Vaše dcera vám dává všemožně najevo, že ona nebyla a stále není dost zralá, aby zvládla odloučení od rodičů.
Bylo by dobré, kdybyste ji dokázali respektovat, i kdyby to mělo znamenat změnu školu či upravení vaší pracovní doby tak, abyste se o dítě mohli starat a nemuseli jej odkládat někam, kde se trápí. Noční můry, nespavost, pomočování a vleklý stesk po rodičích jsou dostatečnou známkou toho, že vaše dcera potřebuje blízkost svých rodičů.
Dcera musela být odloučená od rodičů v době, kdy na to zjevně zralá nebyla. Neměla dosycen pocit blízkosti a bezpečí, jedině tak by se mohla od rodičů s klidem odpoutat a zvládnout pobyt bez nich. Správně tušíte, že zrada se v dětské duši usídlí na dlouhou dobu, možná už nikdy nezmizí. Kdo jiný než právě rodiče by měli být pro dítě zdrojem bezpečí a jistoty. Když dítěti něco slíbíme, měli bychom být definitivně připraveni to splnit. V opačném případě dítěti slib dávat nemáme.
Můžete-li, dopřejte dceři blízkost a bezpečnou náruč rodičů. Ke kamarádce si může jít pohrát na odpoledne, spát tam přeci nemusí. Se školou se zkuste domluvit, zda byste na soustředění mohla vydat s nimi. Když by to nešlo, s úvahami o případném soustředění bych rozhodně posečkala. Obávám se, že dceřiny somatické projevy by se mohly výrazně stupňovat.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 5. prosince 2016. Anketa je uzavřena.
