Znáte to. Ráno otevřete oči, oknem na vás svítí slunce a láká ven: „Pojď, pojď, poběž, daleko, vysoko, kde to neznáš, pořád dál...“ Většinou na něj s lítostí zamávám a vydám se za povinnostmi, k počítači, mobilu, e-mailu, Facebooku. Někdy to ale vyjde a nechám se sluncem do přírody unést.
Dnes je právě ten den. A říší, kterou se vydávám objevovat, je zbrusu nová Chráněná krajinná oblast Brdy, oblast, která byla ještě donedávna nepřístupná.
Vyrazila jsem kolem sedmé hodiny z Obecnice směrem na Klobouček a po 400 metrech vběhla do lesa. Přijal mě jako zelená náruč, odfiltroval zvuk motorů a štěkání psů, vesnice totiž vstává brzy, bylo slyšet už jen bublání potůčku a zpěv ptáků. Ležérně jsem se však mohla kochat jen asi sto metrů, poté se cesta začala zvedat do kopce. Pak to dalo trochu více práce, ale byla to nádhera. Sytá zeleň jarního listí, žluť blatouchů, vůně probouzejícího se lesa. Dnes to nebude na osobáček, dnes to bude zážitkové menu.
Slunce svítí přes mladé rozvíjející se lístky, a ty dávají paprskům tu nádhernou barvu, kterou v průběhu roku už neuvidíte. Je to zelené slunce. Kopeček stoupá, nejdříve nenápadně, potom už neskrývaně, čím výše vyběhnu, tím je strmější a strmější. Když už to vypadá, že nemá konce, cesta se náhle rozdělí, stáčí se vlevo i vpravo. Levá vede ke skalám, já však dnes mířím výše, dokonce nejvýše, jak jen to v Brdech jde. Na nejvyšší horu Brd Tok (865 metrů nad mořem).
Je tam příjemná plošinka pod vrcholem, se studánkou, posezením a tůňkou. Občerstvení přišlo vhod a výhledy po okolních kopcích směrem ke stále zakázanému vojenskému prostoru (i dnes je v držení armády) také potěšily. Dál však cesta opět stoupá. Kolem mě les drnčí životem, spolu se mnou ráno vylákalo ptáky a malá zvířátka, která šramotí v podrostu.
Nemá cenu zkoušet mobilní telefon, není tu signál. I GPS v hodinkách se chvílemi se signálem pěkně pere. Tady je ta pravá divočina, kde jsou internet, mobil a počítač jen podivná slova, co nic neznamenají. Všechno, co je důležité, je právě tady a teď. Můžete zabloudit a jít hodiny, než narazíte na civilizaci – a pokud překročíte bludný kořen nebo svým chováním k přírodě rozzlobíte ducha Fabiána, strážce Brd, může se taky stát, že si den dva v lese pobudete. A věřte, že naštvat Fabiána je velmi snadné, nemá rád zahazování odpadků, lámání větviček a hlasitý křik.
V tom je kouzlo neznačených cest, ta blízkost syrového dobrodružství. I když se domorodci kasají a bijí v mužnou chlupatou hruď, že znají lesy a hory jako své boty, v hospůdce nad dobře vychlazeným pivem večer přiznávají, že nejednou bloudili nekonečné hodiny brdskými lesy, kde všechny cesty vypadají stejně a zdají se tou správnou volbou.
Kloboučská cesta záhy končí a napojuje se na hlavní cestu směrem na Tok, Teď začíná náročnější (nejen fyzicky, přestože kopec opravdu stojí za to) úsek cesty, musíte se trefit na prastarou pěšinu vedoucí na zapomenuté schody.
Z asfaltové cesty za nejprudším stoupáním doprava opravdu odbočuje nenápadná lesní pěšinka, zkusila jsem to a vydala se po ní. GPS se tvářila, že tam se mnou vlastně vůbec není, takže pěkně na vlastní pěst.
Cesta lehce stoupá, občas je rozrytá od harvestoru, přeskakuji červené brdské bahýnko a vyhýbám se loužím po dešti. Velmi chytré, vzít si na trail do Brd bílé boty, když ze zkušenosti vím, že cesty jsou zpevněné pěkně červeným jílem. Bahnitý úsek je za mnou a cestička se zmenšuje, zmenšuje, mizí mezi stromy a kameny a stále stoupá.
Když už jen běžím pěšinkou v mechu mezi stromy a balvany, prudce se přede mnou zvedne svah a v něm se jako temnější linie ukážou schody. Kopec je to pořádný, není vidět konec. Schody se vinou v jemných zákrutách, po okrajích jsou trochu zarostlé stromky a mechem, trochu zapadané jehličím, jsou však v perfektním stavu a nádherně záhadně. Kdo je asi postavil? Kam vedly, kdo po nich chodil? Jak jsou asi staré?
CHKO Brdy vznikla 1.ledna 2016 z Vojenského újezdu Brdy, nejvyšší hora je Tok (865 m.n.m), zatím je bez turistického značení, které se ovšem chystá. Najdete zde vzácné a chráněné druhy rostlin a živočichů a unikátní přírodní podmínky. Schody pod Tokem sloužily jako usnadnění cesty mezi dnes již neexistujícími hájovnami na Carvánce a na Kloboučku patřící historicky hořovickému panství. |
Pomalu si je vyběhnu a vychutnávám pocit, představu, že tu šel přede mnou v podobném slunečném ránu například průvod lovců v zelených mysliveckých oblecích a se štětičkami na čepici, nebo že sem chodil kníže pán poslouchat tok tetřeva. Je velká škoda, že se již v Brdech zaslechnout nedá.
Schody jsou vystavěné v nejprudší stráni hory a je to znát. Nohy pálí, plíce syčí a já funím, že divoká zvěř prchá. Čím výše vystoupám, tím krásnější výhledy a divočejší les se přede mnou otvírá. Les tady nahoře vypadá trochu jako na Šumavě a trochu jako někde v severských zemích. Občas se nedá odolat, člověk se musí zastavit se, zaposlouchat se do bublání potůčku, prohlédnout si zajímavý lišejník nebo vzdálený horizont vrcholů Brd. Místy potkávám po obou stranách cesty na stromech cedule varující před vstupem, vlevo oznamují, že se tam nachází les s neproběhlou pyrotechnickou asanací, vpravo hlásí, že začíná dopadová plocha a vstup je životu nebezpečný. Takže, mech vypadá krásně, ale nevstupovat.
Konečně jsem nahoře, na vrcholu Toku. Přijde nečekaně, je tu nenápadný dřevěný křížek a navršené mohyly z kamenů. Od teď to už půjde pěkně z kopce. Po příjemné pískové cestě se běží lehounce, za tyhle pěkné dlouhé lesní seběhy výstup opravdu stojí. Ještě se podívám odbočkou na cílovou dopadovou plochu Jordán, protože z vrcholu Houpáku (794 metrů) a ze střechy jeho betonové pozorovatelny je naprosto omračující výhled do dáli. Dlouho se nezdržet, aby člověk nevychladnul! Pomalu se začínají trousit první turisté, je čas obrátit se k domovu.
Seběhnu dolů po cestě na okraji dopadové plochy, výhledy z ní se každým krokem proměňují a všechny jsou dech beroucí. Člověk prostě neví, zda se víc koukat pod nohy, aby se neproletěl a pak nekutálel, nebo se rozhlížet po kopcích, vřesu a kapradí kolem. Na okraji cesty mě zleva opět varují cedule před vstupem do vřesu a modřínů.
Cesta již vede pořád jen dolů, je to odměna za všechny ty vystoupané metry. Kolem Mariiny studánky jen prosvištím, tady se kilometry ukrajují pěkně rychle a člověk prostě letí, jako by nohy ani neměl. Cesta je jako zelený tunel, nese mě skoro sama, jen pozor na zákeřné díry v asfaltu a nahodilé úseky žulové dlažby, je to taký malý test postřehu.
Míjím spoustu lidí, kteří směřují vzhůru, a usmívám se na ně. Protože dnes, dnes jsem měla Brdy jen sama pro sebe.
