Jan Arnoldová
Helen Wiltonová
|
Tragédii z půlky května 1996, kdy ve sněhové bouři zemřelo kromě Roba dalších sedm lidí, jí nyní připomíná britsko-americký hraný film Everest. Jednou z jeho postav je i ona sama, v podání britské hvězdy Keiry Knightleyové. Její kamarádku Helen Wiltonovou, která se osudné expedice zúčastnila jako vedoucí základního tábora a která onen poslední telefonát zprostředkovala, hraje Emily Watsonová.
“Jan znám od roku 1993 a pořád k sobě máme blízko. Sdílíme hodně vzpomínek a to nám vzájemně pomáhá,” říká Helen Wiltonová.
Vaše rádiové rozhovory s Robem jsou ve filmu přesné slovo od slova?
Helen Wiltonová: Ano. Rádiové rozhovory na Everestu jsem vždy nahrávala. Moc ráda jsem vysílačkou mluvila s lidmi na vrcholu světa, byly to takové mé malé okamžiky vzrušení, nejlepší zážitky v životě. Chtěla jsem mít možnost je pak znovu poslouchat. A naneštěstí, nebo naštěstí, jsem v roce 1996 nahrávala také, když Rob poprvé volal o pomoc. Spojení bylo špatné, pořádně jsem ho neslyšela. Ten okamžik, kdy se ho ptáme, jestli potřebuje kyslík na spodku Hillaryho výšvihu, a on řekne, že je teprve nad ním, tedy ve výšce skoro 8 800 metrů, je převzatý přímo z nahrávky.
Jan Arnoldová: Expedice, která se tehdy nacházela o něco níže v údolí, nahrála mou druhou konverzaci s Robem, celkově byly tři. Ve filmu jsou použity stejné věty, loučil se se mnou slovy: spi sladce miláčku, moc se prosím netrap. A ačkoliv je pronášejí Keira Knightleyová a Jason Clarke, slyším v nich sebe a Roba. Tento film byl pro nás silný zážitek. I pro mou devatenáctiletou dceru Sarah, zvlášť když na konci ukážou fotografie skutečných lidí.
5. června 2015 |
Chybí vám ve filmu něco?
Jan Arnoldová: Ráda bych víc uctila statečnost dvou Šerpů, Anga Doržeho, který přijel i na premiéru filmu na benátský festival, a Lhakpy Čhiriho, který před pár lety zemřel. I když byli vyčerpaní po výstupu a událostech předchozího dne, šli znovu nahoru a pokusili se Roba zachránit, kvůli špatnému počasí se k němu ovšem nedostali. Šerpové mi pak napsali úžasný dopis, který mi přivezla Helen. Stálo v něm: “Doktorko Jan, je nám líto, že jsme nemohli Roba zachránit. Moc větru na jižní cestě.” Všichni Šerpové ho podepsali. To bylo velmi dojemné. Byla jsem s Robem na vrcholu Everestu v roce 1993 a vím, že dostat se k někomu na Jižním sedle je skoro nemožné, jak je to vysoko. Když jsem tehdy mluvila s Robem po telefonu a lidi na Zélandu mi říkali, že ho jistě budou moci zachránit, tušila jsem, že to asi nepůjde.
Helen, jak se na film dívalo vám, když jste tehdy byla přímo na Everestu svědkem těch událostí?
Helen Wiltonová: Byl to dostatečně silný zážitek, aby vyvolal moje vzpomínky na to, co se stalo. Ten film nezobrazuje přesně to, co jsem opravdu dělala, ale zachytil moje pocity.
Jak moc se liší od skutečnosti?
Helen Wiltonová: Kromě zmíněných rádiových rozhovorů dialogy nejsou slovo od slova přesné, to ani nejde. Dnes o dost lépe rozumím tomu, jak se dělá film, jak stavíte jeho příběh. Že nejdřív musíte představit kdo je kdo, že tam nesmí být moc postav, jinak budou diváci zmateni. V mých vzpomínkách figuruje o dost víc lidí, vztahů a interakcí. Ale Emily Watsonová vystihla, jak moc jsem měla Roba ráda.
Co pro vás Rob Hall znamenal?
Helen Wiltonová: Věřil ve mě, to mě dodnes pohání. V mé rodině nikdo nelezl, ani nedělal nic podobně namáhavého. Neměla jsem žádné horolezecké zázemí. Ale Rob mě i tak v roce 1993 požádal, abych pro něj pracovala.
Jan Arnoldová: Rob byl velmi dobrý horský vůdce. Měl ohromné charisma a pomohl vám, abyste v sobě objevili schopnosti, o nichž jste ani nevěděli. Přesvědčil vás, že za dobrých podmínek a s dobrou podporou se můžete dostat na vrchol. Svou firmu Adventure Consultants založil poté, kdy si uvědomil, že je možné minimalizovat risk, aby lidi jako já, silní, ale ne tak dovední jako profesionální horolezci, mohli Everest zdolat. Také se vždy ujistil, že všichni klienti znají jména Šerpů a uznávají je jako osobnosti, díky kterým se na vrchol dostanou.
V roce 1996 ovšem Rob udělal chybu a zůstal na vrcholu Everestu příliš dlouho. Mohlo v jeho špatném rozhodnutí hrát roli přání dostat své klienty na vrchol, když se mu to předchozí rok nepovedlo? Případně konkurence amerického horského vůdce Scotta Fischera, který nakonec zemřel v bouři ve stejný den?
Helen Wiltonová: Fakt, že se vám nepodaří dostat všechny nebo dokonce žádného z vašich klientů na vrchol, není na Everestu neobvyklý. Není možné předvídat, jestli se změní počasí, podmínky, jestli klient onemocní nebo se necítí dobře. A určitě to není soutěž. Rob nechtěl být první, nejlepší nebo nejúspěšnější. Neměl to v povaze. Chtěl se postarat o své lidi, aby byl každý v bezpečí, pro něj znamenalo víc, než kolik lidí dojde na vrchol. O žádné rivalitě mezi ním a někým jiným nevím. Možná, že někteří vůdci na něj žárlil, ale podle mě ne Scott.
Jan Arnoldová: Pobyt na Everestu je nesmírně obtížný. Trpíte bolestmi hlavy, únavou, stěží můžete jíst a pít. Váš mozek nefunguje dobře. Jednou jsem se nahrávala, jak mluvím ve výšce sedm tisíc metrů. Připadalo mi, že se vyjadřuji naprosto jasně, ale když jsem se pak na nahrávku dole podívala, vypadala jsem, jako bych v sobě měla čtyři panáky. V Himálaji musíte zásadní rozhodnutí udělat předem, nahoře se dělají těžce.
Vrátily jste se po Robově smrti na Everest?
Helen Wiltonová: Ano, obě, v roce 1998, s jeho a Janinou rodinou. Šerpové pro Roba blízko hory postavili krásný pomník, zorganizovali jsme tam jakousi pohřební ceremonii. Cítili jsme, že když už Rob musel umřít, Everest je pro něj hezčí místo posledního odpočinku než hřbitov. Pak jsme se tam vrátily ještě v roce 2007 se Sarah, Robovou dcerou. Bylo jí deset a už došla až do základního tábora ve výšce 5 380 metrů nad mořem. Robův kamarád, horolezec Guy Cotter (ve filmu ho hraje Sam Worthington - pozn. red.) malou Sarah kdysi popsal jako Roba v sukních. Je mu opravdu hodně podobná. Má jeho oči, úsměv i dlouhé nohy. Díky ní je Rob stále s námi.
