Renata Chlumská
|
Tvrdí, že při jejích dobrodružstvích ji hlídají dva strážní andělé – životní partner Göran, který v roce 2002 zemřel tragicky při lezení, a starší bratr Martin.
Jak se z dívky s maturitou z ekonomie stane profesionální dobrodružka?
Začala jsem pracovat pro švédskou sportovní federaci a organizovali jsme přednášku dobrodruha Görana Kroppa. Ve Švédsku je známý, protože zdolal několik osmitisícovek, ale já o něm neslyšela a z jeho vyprávění jsem byla paf. Fascinovalo mě, že prožívá tolik dobrodružství, že kombinuje svoji vášeň s prací. Na konci přednášky se mohli zájemci přihlásit na jeho kurzy paraglidingu. Odjela jsem tam a s Göranem jsme se dali do řeči. Plánoval novou expedici, měl moc práce a já se mu nabídla, jestli nechce pomoci. Souhlasil a začali jsme spolupracovat. Nakonec jsem jela na expedici s ním.
Mluvíme o expedici, kdy se vydal na kole za Švédska do Nepálu, vylezl na osmitisícovku a domů se vrátil zase na kole. To jste s ním absolvovala?
Chtěla jsem s ním jet na kole, ale domluvili jsme se, že by to nevypadalo dobře. On se na to připravoval několik let a týden před startem se k němu přidá mladá holka. Jela jsem v doprovodném voze, v Nepálu jsem dělala manažerku v základním táboře. Ale domů jsem už jela na kole s Göranem.
Stali se z vás partneři a ten vztah vám změnil život. Stala jste se průvodkyní na Mount Everestu. Nevadí vám, že si výstup může zaplatit vlastně kdokoliv?
Doprovázela jsem komerční výpravy do základního tábora v pěti tisících metrech. Ta hora tam je, a kdo chce, tak má mít šanci se na ni dostat. Ale měl by na to trénovat, připravit se. Everest není technicky složitá hora, dostanete se vysoko bez základních lezeckých znalostí. Ale když se něco stane, člověk neriskuje jen svůj život, ale i lidí kolem. Ovšem je řada firem, které vám slíbí, že když si zaplatíte, nemusíte nad ničím přemýšlet a oni vás vyvedou na vrchol. Takže spousta lidí je nepřipravených.
Čtěte v pondělí
Velký rozhovor s dobrodružkyní Renatou Chlumskou čtěte v pondělním magazínu Ona Dnes.
Proč jste neprovázela výš?
Protože jsem na sebe nechtěla vzít to riziko. Byla jsem na Everestu s Göranem v květnu 1996, kdy tam pod vrcholem zahynulo osm lidí spolu se třemi zkušenými vůdci Hallem, Fisherem a Harrisem. Celkem v té sezoně zemřelo asi patnáct lidí, je to nejhorší rok v dějinách Everestu. Bylo to divné, znala jsem Halla i Fishera, už pomalu slavili, že jdou na vrchol, že tu horu zdolali. Podle mě ale jejich klienti nebyli připravení. Byli mezi nimi tací, kteří ani nevěděli, jak si na boty nandat chrániče proti skluzu na ledu. Jedna holka dokonce neměla sluneční brýle.
Když je člověk blízko takové tragédie, je běžnou reakcí, že se víc bojí. Vy jste se paradoxně rozhodla, že tu horu zdoláte.
Protože jsem věděla, proč se to neštěstí stalo – ti lidé nebyli stoprocentně připravení. Jsou pravidla, která se nesmějí porušovat, například na vrcholu musíte stát nejpozději ve dvě odpoledne. Jenže někdo na pravidla kašle, má pocit, že jemu se nic nestane.
Jak reagoval partner, když jste mu prozradila své plány?
Často mi vyprávěl, jak je to nahoře krásné, že bych ten výhled měla vidět. Ptala jsem se ho, jestli to zvládnu. Odkýval mi to, nadchlo ho to a nabídl mi pomoc. V roce 1997 jsme odjeli trénovat do Himálaje na Šiša Pangmu, což je nejnižší osmitisícovka.
