Třeba já bydlím v rušné městské části Prahy a po chodnících a malých parcích v okolí běhám jen krátké tratě. Na tu chvilku mi stačí vzít si klíče do ruky, víc nepotřebuji. Častěji mám ale chuť ukousnout si deset či víc kilometrů. To pak většinou sedám do auta, abych se dopravil do Tróji, Šárky nebo Hostivaře. V zimě jsem si klíče od bytu, od auta a pár dalších nutností nacpal do kapes u bundy. Jenže kam to dát, když běžíte jen v trenkách a triku?
Nabízí se třeba ledvinka, ale tu jsem po jednom pokusu vyloučil, protože u pasu nepříjemně poskakovala. I malý batoh je na těch pár věcí zbytečně velký. Pak mi padlo oko na kapsičku na záda od Kalenji. Připadala mi na první pohled podivná a nepraktická, ale dostal jsem chuť ji vyzkoušet.
Vměstnal jsem do ní kromě mobilu, klíčů a malé peněženky s doklady i sušenky a 0,33 litrovou lahvičku s pitím pro syna, který mě při běhu doprovázel na kole. Vzhledem k tomu, že už jezdí dost rychle a z našeho páru jsem jasně pomalejší, dal jsem nejdřív zkusmo kapsičku na jeho záda. Vydrželo nám to asi pět kilometrů, ale ukázalo se, že se mu občas z pravého ramene posunula níže na paži, takže jsme ji museli narovnávat. Připisuji to logicky tomu, že kapsička je dělaná na dospělou postavu. Nicméně syna to nošení chvíli naplňovalo pocitem důležitosti, jaký jen řidič doprovodného vozidla může mít.
Zbylých deset kilometrů jsem měl kapsičku na zádech já. Zpočátku jsem si musel asi třikrát upravovat upínání, abych našel co nejpohodlnější polohu. Když se mi to povedlo, batůžek jsem pak skoro nevnímal. Má totiž na několika místech příjemně změkčené dotekové plochy a částečně natahovací popruhy. Po pár kilometrech měl ale tendenci posouvat se mírně na levou stranu. Nevím, jestli je to dané konstrukcí kapsičky, mými nerovnými zády nebo prostě jen pravidelným pohybem, který ji vždy o malý kousek posune. Zhruba každé dva až tři kilometry jsem si levou rukou popruh snadno vrátil do ideální polohy. To je drobnost, která mě na této vzdálenosti nijak výrazně neobtěžovala, a za ten úložný prostor mi stála.
Velká výhoda je, že při zastávkách na občerstvení jsem celý popruh jen rychle posunul kolem těla do druhé polohy na břiše, čímž jsem obsah kapsičky dostal před sebe a mohl v něm rychle a snadno vylovit pití a sušenky. Zároveň jsem se také mohl kouknout na mobil, který jsem ani nemusel vyndávat. Byl pevně uchycený v pouzdru pod průhledným tenkým plastem. Ten reaguje na dotek prstů, takže mobil jde v této poloze snadno ovládat. Po přestávce jsem své malé zavazadlo jen přetáhl zpátky na záda a běžel dál.
Co se týče vnitřního vybavení tohoto minibatůžku, pouzdro na mobil, které ho odděluje od ostatních věcí a nechává ho viditelný a ovladatelný zvenku, mi přijde ze všech speciálních úchytek jediné smysluplné. Kromě něj je v hlavním prostoru také kapsička na klíče a vedle ní tři gumové proužky asi na tubičky s energetickými gely či něco podobného. Klíče mám ale větší a pro gel či spíše hroznový cukr sáhnu radši rovnou do nevelkého hlavního prostoru, než abych ho lovil ještě z gumičky. Pokud má ale někdo jen jeden malý klíč a chce ho mít co nejvíce zabezpečený proti nechtěnému vypadnutí, má pro něj úkryt smysl.
Během jedné přestávky jsme u Vltavy narazili na oblast s pěknými kamínky. To je synův oblíbený sběratelský artikl. Neodolal mu ani tady, pár kousků jsme museli vzít s sebou. Protože už jsme snědli sušenky, nebyl problém jich několik do kapsičky nacpat. Sportovní batůžek tak měl pro tentokrát trochu netradiční využití.
Po tomto výletě jsem si vzal kapsičku ještě dvakrát, na jeden patnáctikilometrový a druhý o trochu kratší výběh. Stále se mi nepodařilo si ji na záda upevnit tak stabilně, aby neměla tendenci plíživě popolézat. Na běhy od deseti do patnácti kilometrů v teplé sezóně, kdy z různých důvodů nemůžu vyběhnout jen s jedním klíčkem v ruce nebo úplně bez ničeho, mi i tak přijde jako dělaná.
