Před téměř rokem se mi narodil syn. Mám ho s přítelem, se kterým jsem tři roky žila, ale vlastně jsme spolu vůbec nebydleli. Každý máme svůj byt. Pochopitelně jsme byli hodně spolu, občas bydleli u mě, občas u něho, občas každý zvlášť.
Skoro dva roky jsem na něho tlačila, že chci dítě, on nechtěl. Spor o miminko byl velmi často důvodem našich hádek. Bohužel jsme se nebyli schopni na ničem domluvit. Neměli jsme ani sílu se rozejít, i přesto, že máme tak rozdílné představy o budoucnosti. Milovali jsme se, jenže on chtěl být jen se mnou, ale bez dítěte, já zase s ním a s dítětem.
Vysadila jsem prášky
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Rozhodla jsem se, že přestanu brát antikoncepci. Nechtěla jsem mu to ale udělat za zády. Všechno jsem mu na rovinu řekla. On s tím neměl žádný problém, měli jsme nechráněný sex. Občas jsem mu připomněla, že antikoncepci neberu, i když svůj postoj ohledně dítěte nezměnil, nedělal nic pro to, abych neotěhotněla. No a já do jiného stavu přišla.
Těhotenství jsem protrpěla, stále jsem doufala, že se to mezi námi zlepší. Když zjistí, že čekám jeho dítě, bude vstřícnější. Mýlila jsem se. Jakmile jsem mu o těhotenství řekla, hrozně jsme se pohádali. Více než 14 dní jsme se neviděli. Myslela jsem, že je konec. Pak přišel, řekl, že mě má rád, ale postoj k dítěti nezměnil. Nestojí o něj. Jak to ale budeme dále řešit, nevěděl. Ptala jsem se ho, jestli to tedy znamená konec, on řekl, že neví.
Syna miluje
I když těhotenství za nic nestálo, syn se narodil bez komplikací. Přítel paradoxně i přesto, že miminko nechtěl, malého miluje, stará se o něj a je šťastný, že ho máme. Ovšem náš vztah se ani po narození syna nezlepšil. Stále bydlíme každý zvlášť.
Je sice fakt, že když potřebuji, tak přijde, pohlídá, pomůže (jenže většinou jen tehdy, když se mu to hodí). Ale peníze od něho nedostávám. Přes den se starám o syna a po večerech pracuji (starám se o účetnictví několika firmám), abych nám se synem mohla zajistit co nejlepší standard.
Peníze pro mě nejsou v tuto chvíli ten zásadní problém (ovšem za cenu, že jsem uhoněná a unavená). To, co mi chybí, je normálně fungující rodina. Jsem na všechno sama. Jeho rodina o dítě nejeví zájem a nepodporuje nás. Moje rodina bydlí 200 kilometrů daleko. A kdyby mi moje matka po porodu nepřijela pomoct, tak nevím, jak bych to všechno zvládla.
On neví, co chce
Stále doufám, že se to zlepší. Jasně jsem mu řekla, že nemám na to žít sama s malým dítětem. Navíc musím vydělávat peníze pro nás oba, abychom měli z čeho žít. A to bohužel pro mě za těchto podmínek přestává být únosné. Uvažuji o tom, že se vrátím zpátky do svého rodného města.
Už několikrát jsem se synem delší dobu trávila u své rodiny. Bylo mi tam fajn, mohla jsem si trochu vydechnout. Naši mají vnoučka moc rádi a mamka mi hodně pomáhala. Bylo mi tam dobře a říkám si, jestli by nebylo nejlepším řešením zůstat u našich nastálo, nebo aspoň po dobu, než syn trochu povyroste.
Včera jsem se od přítele dozvěděla, že má už několik měsíců známost. Že potřebuje uznání, někoho, kdo ho pochválí a kde má klid a naději na šťastný vztah. Ale není si jistý, jestli z toho něco bude. Prý ji nemiluje. Detaily znát nechci, i tak mě to hodně bolí.
On prý měl dojem, že pro mě je nejdůležitější to, abych měla dítě, s kým, to že mi bylo jedno. Neměl prý pocit, že ho mám ráda a že s ním chci být kvůli němu, že je jen tím, kdo splní mé přání. Jeho názor mě moc bolí. Je pravda, že dítě jsem chtěla, ale nejsem žádná mrcha, která by chtěla chlapa využít. Já chci hlavně normálně fungující rodinu. Nechápu, proč to nedokáže pochopit, navíc, když říká, že mě má rád a syna také miluje.
Jenže on neví, co chce. Kdykoliv jsem se ho ptala, jak to budeme řešit, tak neví… Já to ale tuším, chce, aby to bylo podle něho, aby mu to vyhovovalo a co nejméně ho to obtěžovalo. Abych zůstala, kde jsem, aby se se synem mohl stýkat, ale neměl žádné závazky vůči mně, chodil, když já potřebuju, ale především když jemu se to hodí. Jenže to nevyhovuje mně, protože to sama nezvládnu. Ani psychicky, ani organizačně, možná finančně, ale proč?
Moc mě mrzí, že to takhle dopadlo, mám ho ráda i přes to, co se teď s námi děje…
Lída
Názor odborníka: Požádejte otce dítěte o výživné
Možnost, že se vrátíte za rodiči, jste si už sama osahala a dle toho, jak nadšeně píšete o vašich návštěvách u rodičů, pravděpodobně k návratu do domova i směřujete, přesto že ve vás ještě plápolají zbytky naděje, že by se otec vašeho dítěte mohl změnit.
A ve vaši situaci, kdy nemáte po boku solidního partnera, který by vám byl oporou, ani zaměstnání, které by vás uspokojivě uživilo, by asi pro vás opravdu bylo nepohodlnější vrátit se k rodičům, nechat povyrůst své dítě a začít si hledat nového, perspektivního partnera, kterému na vás bude záležet, a práci, ve které už nebudete závislá na muži, se kterým máte sexuální vztah, jako tomu bylo doposud.
Abyste však otce vašeho dítěte nezbavila úplně zodpovědnosti, požádejte ho s plnou vážností o výživné na dítě, a pokud vám dobrovolně nevyhoví, dejte to k soudu, pokuste se tak získat alespoň minimální výživné na vaše společné dítě soudní cestou. A přestaňte doufat, že se otec vašeho dítěte zničehonic změní a bude s vámi tvořit ideální rodinku. Dle faktu, že dítě nechtěl a ani po porodu se v něm neprobudil výraznější zájem o rodinný život, naopak si našel jinou partnerku, tak od něj příliš péče do budoucna nečekejte. Pokud skutečně bude chtít dítě vidět, přijede za vámi.
Alex Doležalová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 23. července 2012. Anketa je uzavřena.
