Mediace je dodnes pro řadu lidí neznámá. S jakými reakcemi jste se setkávala, když jste s oborem začínala?
Když jsem přišla s vizí vybudovat v Česku velkou mediační kancelář, které jsou v západním světě běžné, setkala jsem se se zajímavými reakcemi. Většinou se smíchem a větami typu, že na to nejsme v Česku připravení. Jenže jsem si vysnila, že vytvořím velkou kancelář s mnoha mediátorkami a mediátory, kteří budou vyhledávaní po celé republice, a dám tím i záminku ke vzniku dalších mediačních praxí. A to se mi splnilo.
Kdo na vaše plány reagoval smíchem a skepsí?
Úplně všichni. I moje rodina. Ale už jsou za celý život zvyklí, že si vymyslím projekt a vydupu ho ze země.
Neodrazuje vás nedůvěra okolí?
Vůbec si ji nepřipouštím. Pracuji na svých vnitřních cílech a pohybuji se v mé vlastním světě, který má neomezené hranice. Sama mám nyní v hlavě řadu projektů, které v Česku ještě nejsou. A vím, že je realizuji.
Kateřina Bělková Je mediátorka a koučka. Narodila se v Ústí nad Labem, vystudovala Vysokou školu podnikání a práva. Prošla výcviky a kurzy mediace v Belgii, Česku a Velké Británii. Specializuje se na rodinnou mediaci. Založila Školu mediace. Je členkou Asociace manželských a rodinných poradců. |
Už jste s tímto přístupem někdy narazila?
Určitě. Ne všechno se povede. Ale když máte velké plány, ze kterých když se povede třeba osmdesát procent, je to vlastně obrovské.
Zmínila jste, že si všechny plány vydupete nehledě na okolí. Co kromě mediace jste si ještě musela prosadit?
V jedné fázi svého života jsem odešla do zahraničí. I tohle rozhodnutí bylo doprovázeno skepsí a názory okolí, které tvrdilo, že budu za měsíc zpátky. Nakonec jsem strávila pět let v Anglii, v Belgii se mi povedlo vystudovat výcvik mediace, po které jsem vždy toužila. Navíc jsem vystudovala řadu škol, které jsem kvůli svému divokému dospívání nestihla. Děti se v cizině naučily skvěle anglicky a dneska studují na zahraničních školách.
Kolik let bylo dětem, když jste s nimi odjela?
Když jsme odjeli do Anglie, bylo jim devět a deset let. V Londýně začaly chodit do školy. Vždycky jsem chtěla svým dětem dopřát jiné školství, než je tradiční české, a ony dnes hodnotí zahraniční zkušenost jako jeden z nejzajímavějších kroků jejich života. Hodně z ní profitují.
Pláče se v každé mediaci
Dnes máte v Praze mediační praxi a rozplétáte spory ve firmách i rodinách. Proč jste si vybrala mediaci před dráhou soudce nebo třeba advokáta?
Pocházím z rodinného prostředí, tatínek byl soudce, sestřenice je notářka, bratranec právník, dědeček byl státní zástupce. Doma jsem měla na právo náhled ze všech úhlů a žádný se mi nelíbil. Jeden musel spravedlivě rozhodovat o osudech ostatních, další se ujal klienta a za každou cenu pro něj vyhrál něco, s čím třeba ani úplně morálně nesouhlasil, další poloha byla notářská, která obnášela, že budu pracovat jenom v administrativě. Veškerá právnická práce, kterou jsem poznala, byla rutinní. Ale to já neumím. Nemohla bych dělat stereotypní práci, proto jsem tady jako ryba ve vodě.
Mediaceje způsob pokojného řešení sporů a konfliktů, jehož cílem je dohoda. Mezi znesvářené strany vstoupí třetí, nezávislá osoba, takzvaný mediátor, který se stává prostředníkem ke smírnému, kompromisnímu řešení sporných otázek. |
Mediace není nikdy rutinní?
Nikdy. Každý příběh má svoje specifika a lidskou hloubku, která je u každého člověka odlišná. To je na tom to krásné.
S jakými emocemi se při mediaci setkáváte?
Lidé prožívají často pocity smutku, zmaru, zhrzení i šokování. Úplně nejvíc ale vídám obrovské salvy smutku. Z toho, že takový konflikt vznikl a jejich vztahy se dostaly, kam se dostaly.
Jak často se na mediaci křičí?
Emoce jsou téměř v každé mediaci, křičí se tak v každé druhé.
A pláče?
Skoro v každé první.
Každý den jste svědkem nejsilnějších emocí. Jaký to na vás má dopad?
Myslím, že dokonale rozumím lidským motivům a chování. Vím, že každý v dané chvíli dělá maximum toho, co v té chvíli a nastavení nejlépe umí a dokáže.
Co je vlastně podstatou sporu, jsou to emoce nebo racionální důvody?
Abych něco vyjednala, potřebuji v první řadě zpracovat emoce a pocity všech účastníků. Až potom se vůbec mohu dostat k věcnému vyjednávání. Lidé, kteří jsou ve sporech, prožívají souběžně s jeho podstatou i obrovské emoce a vnitřní procesy, které je ještě více zablokovávají v tom, aby se dohodli. Jsou ve skrumáži konfliktů mezi srdcem a hlavou. A s tím vším pracujete dříve, než se dostanete k podstatě věci.
Daří se vám nikdy se nepřiklonit k jedné straně, ani uvnitř sama sebe?
Za ta léta se mi to stalo profesionální dovedností. Jakmile bych se byť malinko k jednomu z účastníků přiklonila, mediace pro ně nedopadne. Mám trvalý odosobněný přístup, který se soustředí jenom na profesionální vedení procesu. Nijak se nedotýká jich jako lidí.
Stává se, že někdy lidí zkrátka nedokážete usmířit?
Existuje jedna fáze konfliktu, kdy se bojuje a válčí. Trvá až do doby, kdy vyjde k vyčerpání účastníků. Pokud se lidé k mediaci dostaví v bojovné fázi, nejsou připraveni na smír a mediace může skončit nedohodou. Tito lidé se často po čase vrátí. Mezitím zažijí pár soudních stání, zaplatí několik faktur za právní zastoupení a třeba se i nervově zhroutí. Část lidí se ale ani dohodnout sama nechce a potřebují potvrzení nějaké vyšší autority.
Žila jsem měsíc v ášramu. Den začínal v šest ráno, chodila jsem na pravidelné meditace, cvičení jógy. Hodně jsem pracovala na zahradě, pomáhalo se v kuchyni, s úklidem. Jedli jsme vegansky. Když jsem se vracela, na letišti v Dillí jsem potom snědla celé balení malých Häagen-Dazs zmrzlinek. (smích)
Kateřina Bělková
Dokážete si takto intenzivní práci nenosit domů?
Naučila jsem se to. Jakmile zamykám kanceláře, dokážu mysl pootočit a soustředím se na svůj osobní život, protože potřebuji načerpat síly a další den přijít s čistou hlavou. Dobíjím se venku, abych ráno zase přinesla energii do kanceláře.
Šlo vám přepínání hlavy vždy hladce?
Byl to obrovský boj. První roky své praxe jsem nespala, o lidech se mi i zdálo. Pořád jsem přemýšlela, jakou strategii a taktiku zaujmout, co s nimi řešit dál. Proto jsem v roce 2011 odjela do Indie, abych se naučila meditovat a ovládat svou mysl. A opravdu se mi to povedlo. Byl to pro mě transformační, zlomový moment.
Stojím hodně nohama na zemi a v Indii jsem nahlédla věci, které pro mě do té doby byly nepřijatelně ezoterické a spirituální. Dnes to považuji za jedno ze svých největších vnitřních bohatství, nedochází u mě k vyčerpání, jsem vnitřně pevně ukotvená a málo ovlivnitelná.
Jaký byl život v Indii?
Žila jsem měsíc v ášramu. Měla jsem pro sebe místnost s pryčnou, na ní kůži z jaka a kbelík s vodou u dveří. Den začínal v šest ráno, chodila jsem na pravidelné meditace, cvičení jógy. Spojíte se tam naprosto sama se sebou. Hodně jsem pracovala na zahradě, pomáhala jsem v kuchyni, s úklidem. Jedli jsme všichni vegansky. Když jsem se vracela, na letišti v Dillí jsem potom snědla celé balení malých Häagen-Dazs zmrzlinek (smích).
Do Indie jste odjela už jako matka tří dětí. To je krok, který by určitě řada lidí vnímala minimálně jako neobvyklý.
Tou dobou moje rodina vnímala, že jsem hodně vyčerpaná a upracovaná, takže mě podpořili. Vždycky jsem se považovala za ženu, která si tvoří svůj život. Podporuji v tom všemi směry i svou dceru a snažím se, aby oba dva moji synové byli dobrými muži silným ženám.
Narážím na ega i nedůvěru
Ve společnosti panují různé genderové stereotypy, například že ženy jsou citlivější, muži agresivnější. Jak na ně nahlížíte vy?
Už jsem viděla tolik typů lidí, že za sebe mohu s čistým svědomím říct, že se nedá vůbec generalizovat a jakkoliv rozdělovat na mužské a ženské vlastnosti. V každém z nás je část muže a část ženy. V krajních situacích vídám muže, kteří projevují velmi silné emoce, i ženy, které klidně a věcně přistupují k náročným situacím. Stereotypy, o kterých hovoříme, jsou dány výchovou, prostředím a kulturou.
Poslední roky se ženy emancipují a dostávají se do vůdčích rolí, jsou ambicióznější, průbojnější. Muži, kteří byli vychováváni ještě ve starých stereotypech, na to občas naráží.
Bývá právě nabourání „tradičních“ rolí zdrojem konfliktů ve vztazích?
Mnozí muži jsou zvyklí na vzorce a programy, které je naučili v jejich původních rodinách. V souladu s nimi potom i oni ve vztahu očekávají, že by jejich žena měla zastávat určitou funkci. Pokud ji ale nezastává, v muži to vzbuzuje silné procesy. Ptá se, zda má tu správnou ženu, neví si s tím rady.
Chodíte rozmotávat spory i do firem. Narazila jste tam někdy na nedůvěru a velká ega?
Jasně že ano, mnohokrát. A jenom kvalita vaší práce a asertivní projev spolu s profesionálně vedeným procesem způsobí obrat v postoji a vybudování si přirozeného respektu. V korporacích občas pracuji s profesním egem, v osobních mediacích zase někdy narazím na osobní ego. Je v tom trošku rozdíl.
Můžete uvést příklad?
U partnerských mediací slýchám od mužů třeba věty typu: „No jo, vy jste zase další ženská v tom přefeminizovaném opatrovnickém procesu.“ Za takovým prohlášením je vždycky nějaká další myšlenka. Snažím se zjistit, zda se partner bojí, že budu nadržovat jeho ženě, nebo že půjdu proti mužům obecně. Ujistím ho, že se při mediaci nebudu v žádném případě přiklánět ani k jedné ze stran a pokud by měl pocit, že se to děje, má se hned ozvat.
V korporátech zase narážím na nedůvěru, protože jsem přišla odjinud a nevím nic o jejich firmě. V tom případě se ptám, zda by třeba nemohlo být výhodou, že získáme nový vítr zvenčí.
Jedno, jak jste bohatí. Lidské štěstí závisí na kvalitě vztahů, tvrdí mediátorka |
Mám z vás dojem, že je mediátorství vaším charakterem. Propisuje se do vašeho osobního života?
Nejde v mediacích pracovat v určitém nastavení a v soukromém životě být někým jiným. Komunikační kód, silnou asertivitu i schopnosti speciálně pracovat s lidmi si nesete do svého osobního života, dokonce se ho od vás učí vaše široké okolí. Takže moje rodina mluví podobným stylem a návyky.
Takže aplikujete mediační pravidla i u vás doma?
Ve chvíli, kdy vnímám, že by se u nás mluvilo hrubě, neadekvátně nebo z mého pohledu nesprávně, tak se ozývám a snažím děti naučit komunikovat jinak. Dokonce když stojím na zastávce a slyším lidi, jak spolu hovoří, vnímám, že to, co říkají, by mohli vyjádřit úplně jinak. A mám tendenci si jejich slova v hlavě přeformulovávat. (smích)
To vypadá na nemoc z povolání.
Mám citlivá tykadla na to, jak spolu lidi hovoří. Hodně vnímám, jak spolu ostatní komunikují. V komunikaci lidí jsou skrytá poselství, z kterých dokážu mnohé odvodit.
A baví vás to? Nechcete tuto schopnost někdy vypnout?
Baví mě to nesmírně. Když umíte dobře „jazykovat“, dokážete ovládat myšlení. Svoje i druhých. V tom vidím poklad, umět dobře komunikovat a mluvit. Protože jazykem dokážete proměňovat svět.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat – píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
