V žebříčku časopisu Forbes jste na 54. příčce nejvlivnějších žen. Je pro vás toto číslo důležité, vnímáte ho jako měřítko úspěchu?
Já vlastně vůbec nevím, co to znamená. Nejsem člověk, který by měl rád žebříčky. Natož žebříčky, u kterých není jasné, podle čeho se seřadily. Pro můj život tato informace podstatná není a trošku mě udivuje, kolik lidí se toho chytá a přijde jim to dobré. Ale zase nechci být nevděčná, člověka to potěší a mile překvapí. Jenom tomu zatím spíš nerozumím.
Většina lidí by jako znak úspěchu vidělo, že jste s manželem miliardáři. Vnímáte to stejně?
Peníze jsou pro mě rozhodně známka úspěchu mého manžela. Odpovídá to jeho pracovnímu nasazení a schopnostem. Jestli se ale schopnosti a pracovitost dají vyčíslit, nevím. Dalším faktorem je, že jeho práce je dobře oceněná. Spousta lidí pracují se stejně velkým nasazením a bohužel tolik peněz v jejich práci není. Takže ano, odráží to, že je můj muž šikovný, skvělý a vážím si ho za to, ale ta částka je ještě něco navíc. Jsem za ně vděčná, ale necítím, že by to byla čistě naše zásluha.
Setkala jste se někdy s postojem, že nejde o vaše peníze, že jste se pouze „dobře vdala“?
Když jsme se brali, tak rozhodně tolik peněz neměl. Byl brigádník a přemýšleli jsme, jaký den v týdnu půjdeme na pizzu. K tomu, co máme, se tvrdě dopracoval. S názorem, že jsem se jenom provdala, jsem se nesetkala, nebo jsem nad tím alespoň nikdy nepřemýšlela. Já sama to ale nevnímám tak, že by šlo o moje peníze. Je to prostředek, kterým disponujeme, ale neměli bychom to využít jenom pro sebe, ale i s tím máme nějak nakládat.
Čím měříte vaše vlastní naplnění a úspěch?
Za moje naplnění považuji, že jsem spokojená, mám zdravé děti, máme, co potřebujeme, nemusíme o ně mít bezprostředně strach. To považuji za dar. Pak i to, že mám v životě práci, která mě baví a naplňuje. Jsem ráda, že nemusím každý den přemýšlet, co mám dělat. Každý den mě baví a má smysl.
Před smrtí lidé řeší vztahy i chaty
Věděla jste odjakživa, jaký je váš směr?
Měla jsem pochyby, když jsem byla na mateřské. Vůbec jsem nevěděla, jestli se po osmi letech dokážu vrátit do pozice lékařky. Hodně jsem zvažovala, co dělat a bála jsem se, že už nenajdu, co by mě bavilo. Stalo se ale pár náhod, které mě dovedly až do hospicu Cesta domů, kde teď jsem.
Jaké náhody máte na mysli?
Ony se samozřejmě děly, aniž bych si je v tu chvíli uvědomila. Odjakživa jsem tíhla k lidem, kteří mají určitou slabost a potřebují pomoc, to se ve mně formovalo od dětství. Ale k paliativní medicíně jsem se dostala díky dvěma věcem. Jednak jsem měla zkušenost s nemocí maminky mého manžela, která byla v hospici. Tehdy jsem chodila do prváku na medicínu a tato zkušenost mě hodně ovlivnila.
Katarína Vlčková Po promoci na lékařské fakultě v Praze krátce pracovala na oddělení LDN v nemocnici Beroun. Do hospicu Cesty domů nastoupila po rodičovské dovolené v roce 2013. Pracuje zde jako lékařka, poskytuje paliativní péči lidem v závěru života v jejich domácím prostředí. Její manžel Ondřej Vlček je výkonným ředitelem firmy Avast, mají spolu tři syny. Založili společně Nadaci rodiny Vlčkových. Do nadace vložili 1,5 miliardy korun, které věnují na paliativní péči. V roce 2021 koupili usedlost Cibulka, kterou proměňují v dětský lůžkový hospic. |
Další náhoda byla, že jsem po mateřské potkala Marka Uhlíře, který byl tehdy čerstvě ředitel hospice Cesta domů. Já se zmínila, že bych paliativní medicínu ráda dělala, přišla jsem do hospice a ujistila jsem se, že právě toto mě naplňuje.
Zmínila jste zkušenost s hospicem, ve kterém umírala maminka vašeho manžela. Vnímáte ji zpětně jako negativní nebo pozitivní?
Na to se nedá říct ani jedno, což je vlastně v hospici charakteristické. Globálně šlo o pozitivní vliv, protože mě posunul k něčemu, co bych ráda dělala. Ale samozřejmě zkušenost samotná byla hodně smutná a bolestná. Právě díky ní si člověk uvědomí, co je důležité a jak na maličkostech a každém dni záleží.
S tím samým se setkávám každý den v rodinách, do kterých jezdím. Jsou ve strašné situaci, kdy jim odchází někdo blízký. Ale naplňující je, že i ta hrozná situace lze zvládnout tak, že si člověk něco vezme do života. Díky tomu, že rodiny mohou být se svým blízkým do konce života, mají možnost spolu prožít velmi cenné a intenzivní chvíle a na závěr života mohou mít i krásné vzpomínky. Je v tom smutek a bolest ze ztráty, ale často i krása, hloubka a naplnění.
Ovlivňují vás příběhy lidí, se kterými se setkáváte?
Každý, koho v hospici potkávám, na mě má vliv. Ne už v tom, jakou práci budu dělat, ale vzpomínka na něj ovlivní moje rozhodnutí třeba za měsíc. Často se mi v různých životních situacích stává, že si vzpomenu na moment, který jsem u pacienta před časem zažila. A pak se mi lépe rozhoduje nebo třeba lépe snesu určitou situaci. Čím více lidí potkávám, tím víc se ve mně jednotlivé příběhy hromadí.
Zvládáte se od nich odosobnit, nebo se vás dotýkají?
Nevnímám to vyloženě osobně v tom smyslu, že bych si do příběhů svých pacientů vkládala svoje rodiče, děti nebo sourozence. To bych nemohla být nikomu být oporou. Ale nějaké pouto mezi mnou, pacienty a rodinou vždycky vznikne, i když se vždy nedá pojmenovat. Třeba je to jenom jeden pohled, na který si později vzpomenu. Přirovnala bych to k situaci, kdy jedete metrem, jeden člověk se na vás podívá a vy si ho pamatujete celý život, přestože miliony dalších lidí vůbec nevnímáte.
Jak vypadá běžný den lékařky pracující v hospici?
Jezdíme k pacientům domů, takže nám značný čas zabere cesta. Není to jako v nemocnici, kde lékař stihne deset a více pacientů denně. Mám vždy naplánovaných několik pacientů. Pokud ten den přijímám nové, tak zvládnu vidět třeba jenom dva, přijímací návštěva totiž trvá dvě hodiny. Někdy se ale stav jiného pacienta zhorší, což nám změní celý program a musím toho stihnout víc.
Práce v hospici je jiná v tom, že hodně povídáme. Mluvíme s pacienty o tom, jak se jejich nemoc může vyvíjet, jak jim ulevit, i když jejich nemoc nedokážeme vyléčit. A pokud si to přejí, tak i o tom, jaká je jejich časová vyhlídka. Našim klientem není jenom pacient, ale i členové rodiny. Musíme jim umět poradit, podpořit je, vyslechnout, ale zároveň se my lékaři nepouštíme do psychoterapie, která je úkolem pro naše kolegy z podpůrného týmu.
Jak dlouho o jednoho nemocného pečujete?
Je to individuální, ale máme medián péče, který pořád klesá. Čím větší je poptávka, tím přijímáme pacienty v pozdějších stádiích. Loni byl medián devět dní péče. Ale někdy máme pacienta dva měsíce, jindy dvě hodiny. Většina pacientů je při přijetí do péče schopná komunikace, ale z mediánu vyplývá, že to nebývá moc dlouhou dobu.
Čeho se lidé před smrtí bojí?
Dost často se jich na to ptám. Co jim dělá největší starost. Někdo se obává bolestí a dušnosti. Velmi často se ale umírající bojí, jak to jejich rodina zvládne. Odhadem sedm lidí z deseti myslí na blízké, aby jim nebyli na obtíž, aby se jejich rodina nezhroutila. A až v druhé řadě řeší bolest. Většinou se staráme o onkologické pacienty, takže mají v podvědomí, že rakovina bolí a představuje strašné trápení. I když nedokážeme slíbit, že člověk bude zcela bez bolesti, vždy ji lze utlumit na snesitelnou mez. Zase si ale nemůžeme malovat růžové obrázky, že budou všichni naprosto bez obtíží.
Neobávají se umírající toho, co nastane po smrti?
Myslela jsem si, že to tak bude. Jenže většinou říkají, že se nebojí smrti, ale toho, co se bude dít před ní. Máme v týmu kaplanku i psychoterapeuty, kteří s nemocnými mohou probrat i takovéto obavy. Velkou roli v umírání hrají vztahy, když třeba člověk není s někým usmířený nebo by si přál se s někým, kdo je pro něj důležitý, setkat. Často lidé řeší praktické věci, jako například jak má manželka zajistit chatu na zimu nebo zaplatit účty. Některé věřící trápí, zda byli dostatečně dobří, aby nebyli souzeni. Ale jiným zase víra pomáhá, nedá se to zobecnit.
Když jste tak blízko nevyléčitelně nemocným, jste zastánkyní eutanazie?
Nejsem. Často rozumím důvodům lidí, kteří by pro ni byli. Lidé mohou mít tak strašné utrpení, že by svůj život raději ukončili. Ve zkratce mám ale problém s tím, jak nastavit pravidla, aby nebyla eutanazie zneužitelná. Asi ten nejproblematičtější aspekt pro mě je, že by měl pacienta usmrtit lékař.
Nevadí vám, že jako paliativní lékařka nikoho nevyléčíte?
To mi nevadí. Do pacientova příběhu vstupujeme s tím, že smrt nedokážeme odvrátit. Ale vytváříme podmínky pro život, který bezprostředně smrti předchází. Děláme mnoho rozhodnutí, záleží na každé hodině pacienta. My neovlivňujeme, jak dlouho tady ještě člověk zůstane, ale jaký ten jeho čas bude. Naším cílem je, aby poslední období pro nemocného i rodinu bylo co nejvíce snesitelné, aby stihli udělat vše, co potřebují. A to se často povede. To je náš cíl.
Lékaři v nemocnicích mají na oznámení diagnózy rodinám pouze pár minut. V hospicu to je jinak?
Nedokážu pracovat rychle a vyhovuje mi, že v hospici na mě za dveřmi nečeká zástup lidí, než stihnu dořešit vše potřebné s rodinou. Třeba se mi vybavuje situace, kdy jsme pečovali o 60letého pacienta, už jsme se sestřičkou byly na odchodu ve dveřích a najednou se nás jeho manželka zeptala, jak o situaci říct jeho mamince. V tu chvíli se dozvíme, že tam je další člen rodiny, o kterého bychom se měly postarat. Což znamená třeba další půl hodinu. Čas v hospici je pro mě velký komfort.
Mluvme s dětmi o smrti
Staráte se i o dětí v závěru jejich života. Je práce s nimi náročnější?
Buďto máme onkologické děti, nebo i děti s chronickými nemocemi, které se narodily s vrozenou vadou a čeká se, že nebudou žít moc dlouho. Práce s nimi je jiná a náročnější, hlavně emočně.
Návštěvy u rodin nemocných dětí trvají delší dobu, protože tam jsou rodiče, babičky a dědečkové, sourozenci. Když se něco děje, musíme vyrazit hned jako záchranka, protože u dětí zhoršení stavu bývají naléhavější. Vzhledem k tomu, že děti míváme v péči většinou déle než těch devět dní, což je medián, trvá i nám delší dobu si úmrtí dětského pacienta takzvaně odžít.
Někdy se mi večer stane, že ležím, povídám si se svými dětmi a vzpomenu si na nemocné dítě, u kterého jsem ten den byla. Někdy je to těžké, protože je tím nechci ovlivňovat. Měla bych pak tendenci jim vyčítat, že řeší takové blbosti, když jiné dítě bojuje o každý den a nádech.
Katarína Vlčková, lékařka
Netrpíte tím, že si místo nemocných dětí představujete svoje vlastní děti?
To nemůžu dělat, vůbec bych to nezvládla. Když jsem šla poprvé k dětským pacientům, bála jsem se toho. Ale vlastně se mi to nestalo. Člověk se v těch chvílích soustředí na něco jiného. Někdy se mi večer stane, že ležím, povídám si se svými dětmi a vzpomenu si na nemocné dítě, u kterého jsem ten den byla. Někdy je to těžké, protože je tím nechci ovlivňovat. Měla bych pak tendenci jim vyčítat, že samy řeší blbosti, když jiné dítě bojuje o každý den a nádech. V tom se musím hlídat, abych nedávala svým dětem moc sežrat, že jsou zdravé a mají všechno.
Jak fungují rodiny, které tyto strašlivé osudy potkaly?
Je neskutečné, co některé rodiny unesou a jak dokážou fungovat. Žasneme nad tím, kolik mají v sobě lidé dobra a soudržnosti. Hrozně nás naplňuje, že toho můžeme být součástí. Mnoho lidí potřebuje strávit dva měsíce meditací, pobývat v tichu a ve tmě, někdo si musí vzít drogu, ale já ty střípky, které člověka proměňují, zažívám každý den.
Měli bychom podle vás mluvit s dětmi o smrti?
Mnoho lidí si myslí, že když babička umírá, vnuk by tam neměl jít, protože by se lekl a bál se usnout. Jenže my všichni potřebujeme věcem rozumět, dětí nevyjímaje. Když nemají možnost o smrti mluvit, trápí se tím. Jenom my si myslíme, že je to nezajímá nebo smrt nevnímají, když o ni nebudeme mluvit. V situaci, kdy jsou od dění odtrženy, nastupuje jejich představivost a nasadí si tam ty svoje pavouky, strašidla a příšery. Ale pokud chápou, že existují nevyléčitelné nemoci, nesou si jasnou informaci. Děti potřebují věci jasně pojmenovat a ne před nimi chránit. Když rodiče řeknou, že babička usnula, děti se budou bát, že když maminka usne, tak se taky neprobudí. Pokud poví dítěti, že babička má chřipku, protože ho nechtějí strašit rakovinou a babička umře, budou se bát v momentě, když maminka dostane chřipku.
K charitě mě přesvědčil manžel
Vaše rodina investovala 1,5 miliardy do paliativní péče. Vzhledem k vašemu zaměření tomu rozumím. Váš manžel se pohybuje v IT, musela jste ho přesvědčovat?
Spíš to bylo obráceně. Za všechnu charitu může můj manžel, já si za ni nepřikládám zásluhu. On přišel s tím, že má peníze, které bychom měli využít jinak než pro svůj vlastní prospěch. V paliativě se pohybuji, vím, jaké jsou potřeby a jsem obklopena lidmi z oboru, kterým naprosto důvěřuji. A manžel důležitost a smysluplnost mé práce hodně vnímá. Chtěli jsme zajistit něco, co tu opravdu není, zaplnit díru. A to dětský lůžkový hospic splňuje. Celý tým a nadace nám dělají radost. Nevnímáme to jako charitu, ale jako investici, protože nás naplňuje a vrací se jinak a mnohem cenněji než v číslech.
Usedlost Cibulka zná svoji novou podobu, dětský hospic otevře v roce 2026 |
V roce 2021 jste koupili usedlost Cibulka, ze které chcete do roku 2026 vybudovat dětský lůžkový hospic. To není moc času.
Je to šibeniční termín, ale stále to máme v plánu. Budeme potřebovat součinnost a podporu mnoha úřadů, včetně Památkového úřadu, Stavebního úřadu či magistrátu. Nyní probíhají sananční práce, máme návrh, vzniká projekt.
Na co se na Cibulce nejvíce těšíte?
Na všechno. Že tam přijdeme a náš sen bude existovat. Strašně se těším i na to, že hospic bude fungovat, rodinám nemocných dětí se uleví a budou se tam všichni cítit dobře. Doufám, že to bude místo, kde jsou sice nemocné děti, ale nebude smutné. Bude to místo podpory a odpočinku.
Investovali jste spoustu peněz na charitativní účely. Umíte také utratit za hlouposti?
To děláme dost často. Rádi utrácíme za dovolenou a za dobré jídlo. Nemůžu říct, že bychom byli extrémně skromní. Kupujeme dětem jogurty, které chtějí, ne ty nejlevnější. (smích) Ale snažíme se je hlídat a ukázat jim, že si nemohou dovolit úplně všechno.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat – píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
