Po cestě do Prahy nás provázel vichr a lijavec, po teplých slunečných dnech to byla studená sprcha, nálada klesala jako rtuť na teploměru. A pak dorazím k registraci a vidím všechny ty lidi, kteří strávili spoustu dní náročnými přípravami, jak se k sobě pod plentami choulí a navzdory počasí se usmívají na všechny strany. Ředitel Michal v nepřehlédnutelné bundě, Swahil v nepřehlédnutelné šále, Marek nepřehlédnutelný svým vzrůstem a Majda jakbysmet. Zastydím se a rozhodnu si užít si běh stejně jako dvě stovky ostatních nadšenců, i kdyby trakaře padaly.
Před polednem déšť jako zázrakem ustává, skvělý moderátor Pavel povzbuzuje a po společné rozcvičce s Nikolou se řadíme ke startovní pásce. Možná díky všem těm lidem okolo, kteří mi jsou díky internetu tak nějak povědomí, necítím nervozitu.
Je odstartováno. Rozkaz zněl jasně: "Napal to hned ze začátku, nebo už se nechytneš!" Čelo startovního pole se rozběhlo svižně, snažím se držet krok a po prvních několika moučných šipkách přemýšlím, jestli jsem to náhodou nepřehnala. Jenže po dvou kilometrech se dech klidní, s údivem zjišťuji, že po bolavé zimě necítím ani koleno, ani kostrč, dokonce ani třísla neprotestují.
Další kilometr je za mnou a já mám pocit, že můžu zrychlit, však už jsem za půlkou. Předbíhám několik chlapů a jednu ženu a je mi skvěle, teď už to bude brnkačka. Míjím organizátora Petra a zaslechnu něco o první ženě v pořadí. Cooo? To jako já? Euforie a adrenalin mi dovolí ještě trochu zrychlit. A pak najednou… Jak jsem mohla zapomenout?
Přede mnou se tyčí tydýt jako Eifellovka! V polovině prvního kopce si s hrůzou vybavuji název závodu. Tři tydýty! Myslím už jen na to, že se nesmím zastavit a jít a taky na to, že ty boty, které jsem nakonec nechala v šatně, by asi byly do klouzavého terénu vhodnější. (Ale zase by mi neladily k laku na nehty! ). A tak se nějak dosmekám nahoru a zase dolů a mířím do cíle. Vidím Michala, jak natahuje cílovou pásku. Co, co, cooo? Já, trdlo z Krkonoš, můžu taky něco vyhrát?
A pak už jen čirá radost, diplom a Mirčina medaile mizící v útrobách mých hladových synů.
Děkuju vám všem, kteří jste se na bezchybné organizaci podíleli, speciální díky srdci Marka Odstrčilíka a levé noze Dana Orálka. Můj syn mi v cíli řekl: "Mami, to je zázrak, že jsi vyhrála!" A pak že se nedějí…
