Pane profesore, vy máte díky své profesi na srdce asi trošku jiný pohled, že? Co pro vás znamená, když se o někom řekne, že běhá srdcem?
Že to dělá doopravdy a z lásky. Ale víte, jak tohle vzniklo? Je to medicínsky poměrně snadno zdůvodnitelné. Všechny city, jako je láska nebo nenávist a zármutek, jsou stres. Jsou to stresové situace. A reakce organismu na stres je prastará - zdědili jsme ji po svých zvířecích předcích. Je složená ze dvou složek, přičemž jedna z nich je psychická. Tu řídí mozková kůra a my ji dokážeme ovládnout. Určitě to znáte. Když vám vynadá šéf, sice se naštvete, ale nedáte mu pár facek, protože se dokážete krotit. Ale potom je tu druhá reakční složka, která je fyzická a týká se celého organismu. A tu nedokážeme vůlí ovládnout. Řídí ji stará podkorová centra. Principiálně jde o to, že naši předkové měli tuto reakci jako přípravu na akci. Buď museli s nepřítelem bojovat, nebo před ním utíkat. A to už jsem u funkce svalů, které pro něco takového potřebují větší množství okysličené krve s živinami. Logicky se tedy musí víc rozbušit srdce. Lidé tenkrát nevěděli, že orgán, který celý proces spouští, je mozek. Cítili reakci srdce, a proto si mysleli, že všechny tyhle city sídlí tam. Ona to samozřejmě není jediná reakce organismu. Sníží se vám přitom třeba výdej moči, protože organismus už za miliony let vývoje ví, že se třeba bude potit a bude tekutinu potřebovat. Zvýší se srážlivost krve, protože třeba budete krvácet. Když hrozí nebezpečí, vyplaví se energetické zásoby do krve a zvýší se krevní tlak. Ale moderní člověk na tyhle věci neumí reagovat, už nebojuje a neutíká, tím si hrozně škodí na zdraví.
To je poměrně komplexní vysvětlení. Opravdu vám všechno tohle proběhne hlavou, když vám někdo zašle srdečný pozdrav?
Ne, to samozřejmě ne. Srdečný pozdrav pro mě znamená asi to samé, co pro ostatní lidi. Že ho člověk, který pozdrav posílá, myslí upřímně. Pokud míříte k tomu, že by pro mě pozdrav „zdravím vás z celého srdce“ mohl vyvolat představu, že mě dotyčný zdraví od tří set padesáti gramů svaloviny a chlopní, to určitě ne.
Když se vrátím k běhání srdcem... Poznáte běžce, když ho máte na operačním stole?
Bývalého. Pokud mi leží na stole, už je to většinou bývalý běžec. Ale teď vážně. Vědět to mohu jen z odběru anamnézy, jinak to nepoznáte. Je řada sportovců, kteří když přestanou být aktivní, a přitom však pokračují v neřestech, které jim organismus při větším energetickém výdeji odpustil, například přiberou na váze. A jejich srdce se tedy neliší od srdce jiného člověka. A já většinou dostanu na stůl už ty neaktivní sportovce.
Co vy? Běháte srdcem?
Určitě, jinak bych přece neběhal.
Máte svoji srdeční trať nebo vzdálenost?
Srdeční závod je jednoznačně maraton. Ale já už jsem ve věku, kdy jsem musel slíbit manželce, že ho už běhat nebudu, tak se pro mě srdečním stal tak nějak každý závod. Přirozeně, mám tratě, kterým dám třeba při termínové kolizi přednost. Velká kunratická, tu už mám za sebou pětatřicetkrát, Běchovice nebo také podzimní běh lyžařů v Senohrabech. Ten já osobně považuji za nejkrásnější kros, který se u nás běhá. Ovšem za nádherný závod považuji jakýkoliv půlmaraton. Půlmaraton je závod, který může absolvovat každý alespoň málo sportující člověk. Pokud si tedy dá za cíl jenom trochu rozumný čas. Na maraton už přece jenom musíte být docela dobře trénovaný, abyste si ho užil v pohodě.
Mluvíme-li o maratonské pohodě, ta obvykle končí pro běžce zhruba na 35. kilometru, kde se nalézá slavná maratonská zeď...
Přesně! Tady v Praze je to, když vybíháte na Libeňský most. Ono je to tam navíc trošku do kopce.
O téhle zdi se říká, že je to místo, které maratonec musí „urvat srdcem“. Znovu jsme u toho. Máte v tomhle směru vy, jako lékař, nějakou výhodu? Přece jenom mnohem lépe víte, jak tělo a srdce fungují.
Ano. Znalost mi pomůže. Já totiž vím, že lidský organismus není na tak dlouhou vzdálenost stavěný. My získáváme energii pro spalování dvěma různými cestami. A až do pětatřicátého kilometru využíváme tu výhodnější. Potom nám vyschne a začneme využívat tu méně výhodnou. Chvíli trvá, než nastartuje, a já se tak snažím dostatečně zásobovat rychlými cukry a dalšími věcmi, aby to na mě vůbec nepřišlo nebo abych se dobře připravil.
Dá se říct, že vy 35. kilometr neběháte srdcem, ale hlavou? Znalostmi?
Ano. Ale já se tedy domnívám, že ono je to tak u všech běžců. Překonat zeď je o hlavě a o vůli.
Když vy sám považujete maraton za nepřirozenou vzdálenost, na kterou lidský organismus není stavěný, proč ho sám běháte?
Ale vždyť my děláme v životě tolik věcí, které nejsou tak úplně zdravé... Podívejte se na to tahle. Já třeba nekouřím. Tak proč bych si nemohl jednou dvakrát do roka dopřát maraton?
Maraton je také považován za královskou disciplínu. Čím to, když tvrdíte, že už je to moc?
Královská disciplína je to proto, že je nejdelší, to dá rozum. Ale ono se vážně nedá říct, že by běhání maratonu byla nějak enormně zdravá záležitost. Vždyť o tom svědčí už jen skutečnost, že právě na tom už zmiňovaném pětatřicátém kilometru jde tělo na nouzový režim. To není normální.
Jak se potom díváte na ultramaraton? V současnosti je to velmi moderní záležitost... Co říká srdce na běh delší než sto kilometrů?
To už vůbec. Já vám dám naprosto konkrétní příklad. Nevím, jak je to u nás hobíků, ale u dobrých maratonců se při cílovém odběru krve ve vzorcích nachází zvýšené množství enzymů svědčících o dočasném poškození srdečního svalu.
Z poslední doby máme hned několik různých příběhů o lidech, kteří běhají až nelidsky dlouhé vzdálenosti. Série maratonů, extrémní běhy. Podle vašeho názoru se tedy takový člověk nemůže dožít smrti zdravý?
Tak se to úplně asi nedá říct. Ale skutečně si myslím, že ti, kteří běhají maraton desetkrát do měsíce, z toho nemohou vyjít úplně zdraví. Víte, v zásadě sport totiž neprodlužuje život. Jeho délka je víceméně daná geneticky. Nezdravým životním stylem si můžeme délku výrazně zkrátit. A sportem si můžeme přidat aktivní léta v průběhu života. Ale ne si prodloužit genetický předpoklad. Podívejte, já ve svých téměř sedmdesáti letech doběhnu tramvaj. Vyjdu do čtvrtého patra. Nejsem ctihodný kmet, který chodí o hůlce.
Chápu to správně, že my rekreační běžci si svojí aktivitou spíš prodlužujeme tu část života, která nás baví, než že bychom si prodlužovali život jako takový?
Určitě. My si nepřidáme léta k životu, ale život k létům.
Přiznám se, že nemohu dostat z hlavy tu nezdravost dlouhých běhů. Určitě znáte knihu od Christophera McDougalla Born to Run. V ní se mimo jiné pojednává o tom, že naši předkové v Africe byli schopni díky lepším lidským dispozicím uštvat při běhu divokou zvěř. Co se změnilo?
Tak to já nevím, neběhal jsem s nimi. Těžko říct, jak jejich lov probíhal, zda lovili jaguára nebo něco, co nemuseli štvát čtyřicet kilometrů a mohli odpočívat. Především to ale asi bude věc přirozeného výběru. Ti, kteří tohle nedokázali, buď zemřeli hlady, nebo je něco sežralo. Oproti tomu dnešní civilizace naopak nemocné lidi spíš preferuje. Ti zdraví jdou na vojnu, kde mohou padnout, zatímco ti nemocní zůstanou v zázemí. Nebo třeba nemocní, kteří mají juvenilní diabetes. Dřív nemohli mít děti, protože se jich nedožili. Dnes díky špičkové péči mají šanci se dožít normálního věku, a proto také třeba cukrovky přibývá. Čili takhle se asi dá nahlížet i na ty běžecké výkony našich předků.
Někde jsem se dočetl, že vy jste dřív vykonal přes tři sta operací ročně. V současné době je to stále nějakých dvě stě padesát. Co na to vaše tělo? Dá se tohle fyzické vypětí srovnat třeba právě s běháním? Například s maratonem?
V žádném případě. To je úplně něco jiného. Já každý den cvičím, vstávám v půl šesté, abych si mohl udělat strečink a poté posilovat zádové a břišní svaly. Také cvičím páteř. Díky tomu zvládám například operace, jako jsem měl tento týden. Jedna trvala od osmi od rána do čtvrt na pět odpoledne a ten samý týden jsem měl další, která začínala v osm ráno a končila ve tři. A to vydržím celou dobu stát. K tomu mi pomáhá pravidelné cvičení. Čím je totiž člověk starší, tím víc mu ubývá svalové hmoty a on musí posilovat. Já si dokonce pořídil na radu svého rehabilitačního lékaře bulharský pytel. Myslím, že to je snad jediná chytrá věc, kterou v Bulharsku vymysleli. Je to takový býčí roh plněný pískem, který se položí kolem ramen a můžete dělat dřepy. Mám tam devět kilo a je to lepší než činka.
Pokud se bavíme o vlivu běhání na délku života, co třeba takový ten nešvar hobíků, kteří běhají neustále? Když je něco bolí, vezmou si prášek a stejně vyrazí, vyběhávají kocovinu nebo nezůstanou doma ani při začínající nemoci. Jak moc tohle může zkrátit život?
Záleží určitě na tom, co jim je, když vybíhají. Nemocný člověk by prostě neměl sportovat, to v zásadě platí. Já to dodržuji. Jednou jsem se například vrátil ze startu Běchovic, protože jsem při rozcvičení cítil, že se nezvykle potím a že jsem asi prodělal chřipku. Jizerskou padesátku jsem také jednou neběžel, protože jsem byl po nemoci. To bylo docela vtipné, když mě pak pořadatelé pozvali do VIP prostor a tam jsem se potkal s prezidentem Klausem, který mi řekl, že to je tedy divná výmluva. Ale snad to myslel jako vtip. Já si skutečně myslím, i když jsme to také jako mladí dělali, že běhat třeba s kocovinou není dobré. Jít ji vypotit. Teď už naštěstí nepiji tolik, abych musel podobné problémy řešit, ale jednou jsem to udělal a vím, že mi při běhu nebylo dobře. Dostal jsem nějakou arytmii, která přešla ihned, jak jsem se zastavil. A řekl jsem si, že už to víckrát neudělám.
Už jsme si tedy asi udělali jasno, že běh není vhodný jako rehabilitace po konzumaci alkoholu. Ale co třeba jako rehabilitace po operaci srdce?
Hodně záleží na tom, zda člověk sportoval předtím. V zásadě je problém v kosti, kterou my musíme rozříznout, abychom mohli operovat. Ta potřebuje tři měsíce pro hojení. Takže zhruba za dva měsíce po operaci můžete začít opatrně sportovat. Ideální je rychlá chůze. Pokud pacient nikdy předtím nesportoval, doporučuji třeba chůzi o holích, nordic walking. Alespoň třikrát týdně šest kilometrů ostré chůze. Kalorický výdej je o třicet procent vyšší, protože jdete rychleji a zaměstnáváte celé tělo. Tak lze dobře redukovat nadváhu, která by vás při běhání mohla ohrozit na kloubech. Také samozřejmě záleží na druhu operace, na rozsahu poškození srdce a podobně. Pokud například infarkt srdce nepoškodil, může člověk plnohodnotně sportovat poměrně brzy.
Skalpel profesora Pirka poznal na vlastní kůži i šéfredaktor RUNGO.cz Marek Odstrčilík. Dnes běhá a vede běžecký web. Přečtěte si jeho příběh.  |
Potkal jste někdy při závodě svého pacienta?
Potkal, potkal, jak by ne? Mám například jednoho pacienta po transplantaci srdce, který předtím běhal právě ultramaratony a podobné věci, a ten s námi několikrát absolvoval olympijský triatlon. Také mám pacienta, který se mnou běžel Velkou kunratickou... a vůbec, řada z mých pacientů běhá. Víte, že je někdo po operaci srdce, neznamená, že doběhal. My lidi operujeme, aby byli zdravější než předtím. Ne aby se přestali hýbat a jenom louskali buráky u televize.
Nemohu si pomoct, ve spojení s tímhle se mi nabízí taková „sporťácká otázka“: Jaký je to pocit, když vás v závodě porazí člověk, kterého jste operoval? Cítíte se poražen, nebo převládá hrdost na dobře odvedenou práci?
Musím se přiznat, že takového člověka jsem ještě nepotkal, takže nevím. Nebo se ke mně jen nehlásil. Ale určitě bych z toho měl radost. Někdo prostě běhá rychleji a někdo pomaleji. A já běhám tak, jak běhám. Důležité je, že všichni běháme pro radost. Moje heslo už zní: „Hlavně zdravý do cíle“.
Profesor Jan PirkSvou profesní dráhu začínal v roce 1972 na chirurgii v nymburské nemocnici, první srdce operoval v roce 1983. V pětatřiceti letech odjel na rok do New Orleans, kde pracoval pro Ochsner Medical Foundation, v roce 1990 zahájil roční praxi ve fakultní nemocnici v Dánsku. Dnes působí profesor Pirk jako přednosta Kardiocentra a Kliniky kardiovaskulární chirurgie Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze, je členem několika významných českých i zahraničních vědeckých orgánů a lékařských společností. Celý život se aktivně věnuje sportu. V mládí hrál vodní pólo, pozemní hokej, dodnes běhá. |
