Bylo jí osm, chodila na balet, trénovala čtyřikrát týdně, ve škole byla premiantka. Začalo to tím, že jí byly odporné děti, které nebyly štíhlé. A pak se ukázalo, že dívka má anorexii – chorobu, při níž nemocný téměř odmítá jíst a extrémně hubne. Není jediná, naopak.
"Ta dívka pocházela z prostředí, kde se kladl důraz na výkonnost, na to, jak je štíhlá, jak cvičí, sportuje," říká psychiatrička Petra Uhlíková z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty v Praze. Svoji pacientku pak viděla ještě dvakrát. Příliš však nevěří tomu, že nemoc dokáže zvládnout.
"Věk lidí, kteří se potýkají s poruchami příjmu potravy, se opravdu snižuje. Nahrává tomu současná společnost, jež klade důraz na to, jak vypadáme, a zesměšňuje obezitu," potvrzuje Jana Sladká Ševčíková z nestátní organizace Anabell, která pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy.
Anorexie a bulimie už nesužují jen dívky, které chtějí být baletkami nebo modelkami. S váhou se pracuje i ve sportech, kde se dříve slova jako kalorie nebo tělesný tuk vůbec nevyskytovala – třeba ve fotbale.
Uhlíková takový případ zná přímo z kliniky. Trenér si nechal nastoupit mužstvo a přede všemi hlásil, kolik kdo váží. Pak je nutil běhat, dokud nezvraceli. U jednoho se to zvrtlo v bulimii.
"Začal si váhu regulovat zvracením. To je v kombinaci s extrémní zátěží velmi nebezpečné. Může dojít k selhání srdce nebo jiných orgánů," upozorňuje lékařka.
Rodiče často přihlížejí. Chtějí, aby jejich dítě vynikalo, a k tomu patří i bezchybný vzhled. U baletek pak extrémní štíhlost. "Občas vidíme, že rodiče přehnaně dbají na to, aby si dcera pečlivě hlídala váhu," přiznává ředitel Taneční konzervatoře hlavního města Prahy Jaroslav Slavický.
Onemocnění se přesouvá do jiných věkových kategorií
Andree bylo patnáct, když si našla přítele – fotbalistu. Aby mu stačila ve sportu, začala cvičit. Nejdříve párkrát do týdne, nakonec dvě hodiny denně. A téměř nejedla.
"Zaměřila jsem se jen na sebe, chtěla jsem být dokonalá ve všem, v učení, sportu, umět dobře vařit, postarat se o sebe," popsala Andrea svůj příběh na webu sdružení Anabell, které pomáhá dívkám s poruchami příjmu potravy.
Přesně vystihla posedlost, která v poslední době ničí život i mnohem mladším lidem. Může za to potřeba příznačná pro dnešní společnost: člověk musí být krásný, zdravý a hlavně štíhlý.
Poruchy příjmu potravy byly ještě před patnácti lety označovány jako nemoc dospívajících dívek. Už to tak není. "Přibývají netypické formy poruch, onemocnění se přesouvá do jiných věkových kategorií – mezi děti, nebo naopak dospělé lidi kolem třiceti nebo čtyřiceti let," říká psychiatrička Petra Uhlíková z-Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty v Praze.
Posedlost cvičením: do posilovny i se sádrou
Anorexií v Česku trpí jedno procento lidí, bulimií tři procenta. Druhá porucha je častější, protože zůstává dlouho nepoznaná, a tedy neléčená. Člověk se přejídá a následně zvrací – to vše tajně.
Tato forma se většinou týká mužů. Do ordinací psychiatrů se dostávají přes posilovnu. Bývají to třeba manažeři, kteří potřebují vypadat dobře, být v kondici. Začnou cvičit, časem se ze sportu stane posedlost.
"Pacient pak může být sám sobě nebezpečný. Jakmile nemůže cvičit, pociťuje špatnou náladu, podrážděnost, neklid, nervozitu, které ho nutí například cvičit i se zlomenou nohou," upozorňuje psychiatrička Uhlíková. Muži častěji trpí záchvaty přejídání, ženy většinou vypustí jídlo úplně a propuká anorexie. Důvody jsou podobné – bojí se neúspěchu. Po mateřské se vracejí do práce a potřebují se zařadit mezi kolegy s rozjetou kariérou. Nebo vychovají děti a najednou přemýšlejí, co dál se sebou. A začnou hubnout.
"Důraz na výkonnost je v dnešní době extrémní. Je normální studovat dvě vysoké školy, to dříve vůbec nebylo. A společnost neakceptuje, když někdo nevypadá dobře," podotýká Jana Sladká Ševčíková z organizace Anabell, kam přicházejí klienti, kteří mají problémy s anorexií nebo bulimií. Je jim většinou více než patnáct let, přesto si Sladká Ševčíková všimla, že přibývá dětí se stejnými problémy.
Působí na ně stejné časopisy s hubenými modelkami a svalnatými sportovci, které pročítají jejich rodiče. A všude okolo sebe slyší, že společnost uznává jen štíhlé. Děti pak mají strach, že budou i svými rodiči odmítnuty, pokud je zklamou.
Sport pro malé děti: trénink dvakrát týdně a zápas
Pod vlivem rodičů stále mladší děti sportují nezdravě a extrémně. "Naplňují si svoje vlastní ambice," komentuje to brněnská dětská psycholožka Jitka Jelková.
Otec nebo matka chtějí mít z dítěte to, co sami nedokázali: štíhlou baletku, dokonalého fotbalistu. "Ve sportu je to nejvíc vidět. O vašem dítěti se píše v novinách, můžete se pochlubit známým," dodává psycholožka. Nechce tím říct, že by děti neměly sportovat. Upozorňuje jen na to, že i v amatérském sportu se nyní dává zbytečně velký důraz na nadlidské výkony. Někteří trenéři nutí děti běhat a cvičit do vysílení. Dokonce i na fotbale je váží – když přiberou, zesměšní je před ostatními.
"Věřím tomu, že se to tak děje," říká Olga Šámalová z Prahy. Svého syna Maxe odhlásila kvůli praktikám trenérů z fotbalového kroužku, kam chodily děti už od pěti let. Tréninky přitom byly dvakrát týdně dvě hodiny, o víkendech se hrály zápasy. "Tohle už není zábava, jde jen o výkonnost. Děti se dostávají do stresu. Když jsem pak navíc slyšela, jak na děti řvou jejich vlastní rodiče, Maxe jsem z kroužku vzala pryč," říká Šámalová.
