Ležela jsem doma s chřipkou, jenže místo toho, abych svému tělu oslabenému bacily dopřávala ještě víc klidu a lásky než kdy jindy, obklopovala jsem se horami jídla. Ládovala se k prasknutí a následně zvracela. Dobrovolně. Protože jsem jednoduše chtěla. Protože jsem musela. A bylo mi to jedno. Nikdo mě přece neviděl a v následujících dnech ani vidět neměl.
Můj oteklý obličej, nafouklé břicho. Dennodenně jsem si opakovala, že dnes už je to vážně naposledy, každé ráno jsem vstávala s novou nadějí.
Tehdy jsem byla po čtyřech letech bulimie opravdu na dně, a tak jsem se právě tehdy definitivně rozhodla, že se půjdu léčit. V jedné slabší chvilce jsem vytočila číslo pražské psychiatrické kliniky a v tu ránu se ocitla na pořadníku. Po měsíci pochybování, zda skutečně nastoupit, jsem stála s kufrem za dveřmi oddělení číslo 3. To bylo loni v únoru.
Jak to všechno začalo
Nikdy mi příliš nevadilo, že nejsem dítě kost a kůže a na základce spíš oplácaná. Nicméně na gymplu jsem se pak svým životním stylem "nesnídat – nesportovat – večeřet sušenky" a s podobně naladěným přítelem po boku vykrmila až k osmdesáti kilům. Když mi tohle číslo ukázala váha, řekla jsem si dost a začala konečně jednat. Byl květen 2007.
Slavné a nemocnéHladověním nebo přejídáním a následným zvracením trpěly ženy a dívky z aristokratických rodin už od třináctého století. Slavnou bulimičkou byla císařovna Sissi, která držela drastické diety a neustále cvičila. Kult podvyživených modelek pak v šedesátých letech odstartovala vyhublá Twiggy. Od té doby slýcháme o mnohých ženách, že propadly anorexii nebo bulimii - například Jane Fonda, princezna Diana či zpěvačka Paula Abdul. |
Absolutně jsem změnila způsob života. Najednou jsem snídala, dodržovala pět jídel denně včetně svačin. Začala jsem sportovat, obden alespoň dvacet kilometrů na kole, posilovna, cvičila jsem doma. Rychle, během dvou až tří měsíců, jsem byla o sedmnáct kilo (i přítele) lehčí. Všichni byli nadšeni: "Jak se ti to povedlo?" "Změna jídelníčku a sport," odpovídala jsem s nadhledem.
Nikdo už ovšem neviděl, a bohužel ani já sama, jak to bylo doopravdy. Žila jsem v zajetí knackebrotů, rýžových chlebíčků, jablek. Oběd? Jogurt. V ´lepším´ případě s houskou. Dogmatem pro mě bylo jedenadvacet á čtyřek s informacemi o tom, kolik má jaká potravina kalorií, tuků, cukrů, glykemický index. Pro lepší přehled jsem měla položky barevně odlišené. Bavilo mě to. Užívala jsem si, jak váha ukazuje stále méně, v průběhu následujících měsíců to bylo dokonce 56 kilo.
"Byla jsi fanatická. Řekla sis, že chceš mít 60, a když jsi toho dosáhla, chtěla jsi 59, a tak to šlo pořád dál. Jenže pak už z tebe začínaly lézt kosti a přestávalo to být hezké," řekl mi po letech nový přítel. Neviděla jsem to. Nakonec mě od anorexie "zachránila" bulimie.
Nejhorší nápad mého života
V červenci jsme slavili na chatě narozeniny – zákusky, chlebíčky, typická oslava. Jenže přiveďte tam někoho, kdo se živí jogurty! Pár chlebíčků, zákusek, panika. Už nikdy nechci být tlustá! Nad záchodovou mísou jsem si strčila prsty do krku... A ono to šlo. Objevila jsem geniální způsob, jak jíst a netloustnout.
Zpočátku to bylo fajn a zdálo se, že to může dlouhodobě fungovat. Nefunguje.
Potácela jsem se mezi dny, kdy jsem takřka nejedla, případně se "živila" zeleninovými šťávami nebo salátovou okurkou. Přejídala jsem se a zase zvracela. Rok jsem žila v iluzi, že když zvracím jednou za čtrnáct dní, jak to zprvu bylo, je to v pořádku. Teprve později mi začalo docházet, že mám asi problém. Nikdo další o tom nicméně nevěděl.
Zlomový byl poslední školní rok. Přede mnou maturita, milovaný přítel odjel na půl roku do ciziny, do toho mě doma na delší dobu uvěznilo nachlazení. Souhra okolností způsobila, že jsem se poprvé ocitla opravdu na dně.
Slovníček důležitých pojmůŠpatné stravovací návyky má šest až osm procent české populace. V nejrizikovější skupině od 13 do 25 let se s poruchami příjmu potravy setkala dokonce každá desátá dívka, přičemž bulimie se vyskytuje osmkrát častěji než anorexie. Na deset nemocných žen připadá jeden nemocný muž, těch ovšem přibývá. ANOREXIE BULIMIE PRVNÍ POMOC |
Byla jsem zavřená doma… vlastně ne tak docela. Téměř denně jsem vyrážela na turné po obchodech, nosila si domů hromady jídla, sladké, slané, ládovala se jím a následně si vyvolávala zvracení. Možná nejhorší na tom ovšem bylo, že už dostávala řádně zabrat i moje psychika. Schovávala jsem se před lidmi, čím dál častěji chodila za školu. Pomalu jsem ztrácela kamarády, přestávala být ta veselá, energická holka.
Blížil se konec pololetí, zameškaných hodin požehnaně, hrozilo, že mě nepustí k maturitě. Věděla jsem, že sama to už nezvládnu. A tak jsem se s vypětím sil svěřila mamce. Nejdřív tomu moc nerozuměla. Lidé, kteří se ve svém okolí nesetkali s poruchou příjmu potravy, to většinou nechápou. To pak i člověk kolikrát narazí. "Všecko sis to vymyslela, abys měla úlevy ve škole," vyslechla jsem si od ´kamarádky´.
Mamka se mi snažila všemožně pomoct, snídala, večeřela se mnou. Poprvé začalo kolečko terapeutů, doktorů, od všech jsem však utíkala, nikdo mi nerozuměl. Nejvíc mi pomohl přítel, který se do toho vrátil z ciziny. Spolu jsme vymýšleli na bulimii taktiky, kreslili jsme, jak asi ta obluda vypadá, díky němu jsem dodělala školu.
Rodina se snažila, aby se mnou byl stále někdo doma. Jenže i tehdy si se mnou bulimie dělala, co chtěla. Zamykala jsem se do koupelny, pustila si vodu a zvracela stejně. Nemusela jsem toho sníst moc, stačilo, abych si dala jen trochu víc, než jsem si dovolila, a bylo to.
Běh na dlouhou trať
Rok na to jsem se stěhovala do Prahy. Už sama. Vlastně i s bulimií, ovšem už ne tak silnou. "Tak a v novém bytě nebudu nikdy zvracet," řekla jsem si. Takhle to chodilo často. Až udělám maturitu, od Nového roku, když si koupím nové džíny, tak přestanu zvracet. Utopie.
Podobně to bylo i se spinningem, do kterého jsem se v jednu dobu ohromně zamilovala a doufala, že mě spasí. Jenže jsem byla schopná před tréninkem zbaštit pytlík gumových bonbonů a vyzvracet se.
Dnes nechápu, jak jsem to mohla zvládat. Přesto jsem se dostala do fáze, kdy jsem chodila i třikrát týdně na dvouhodinovky a snila o tom, že jednou budu instruktorkou. Později jsem dokonce absolvovala drahý kurz, s mým zvracením si to však přestávalo zavdávat. Zpětně to beru jako největší ztrátu.
Vysokou školu jsem vzdala, našla si dobrou práci. A s občasnými depresemi přežívala. Týden jsem normálně jedla, dva dny zvracela, takhle to šlo stále dokola, ale dalo se s tím relativně existovat. Až do onoho chřipkového týdne, který mě poslal na třetí oddělení Psychiatrické kliniky Ke Karlovu. Ve svém nejhubenějším období jsem vážila 56 kilo, do Prahy jsem se stěhovala se 63 kily, do nemocnice nastupovala s 68.
Ono to zvracení hubnutí opravdu nepomáhá, naopak. To už jsem byla ovšem ve fázi, kdy přednostně nešlo o to, jak vypadám, ale o určitou formu útěku. Bulimie mi přinášela oproštění se od problémů, od toho, že se mi něco nechce, že něco není perfektní, že jsem něco neudělala na 150 procent.
Bezprostředně po odchodu z nemocnice jsem měla pocit, že mi tamní pobyt příliš nedal. Odpočinula jsem si tam, poznala podobně nemocné holky, ještě víc pochopila, jak je to obrovský problém, ale rozhodně odtud neodcházela zdravá. Tamní lékaři kladou velký důraz na dodržování jídelního režimu, terapie probíhají skupinově, jednotlivci tam není věnována taková péče, anorektičky a bulimičky se léčí dohromady.
Pravdou však bylo a je, že nejvíc jsem si mohla pomoct já sama. A až s odstupem času cítím, že právě onen režim, pravidelnost čehokoliv jsou tím, na čem bych měla začít stavět.
Od hospitalizace uplynul rok a půl. Žiju, sportuju, mám práci, kterou miluju, jsem plně samostatná, mám přátele i přítele. Asi jako každá dívka a žena nejsem úplně spokojená s tím, jak vypadám. Některá jídla si stále chvíli vyčítám, některým – knedlíky, guláš, smažené – se vyhýbám. A priori ale žádné "běžné" problémy nemám. Přesto docházím k terapeutce a stále občas bojuju... ??
