Interrupci má většina lidí spojenou s mladými dívkami, které ještě nejsou dostatečně zralé, nemají ukončené vzdělání nebo dostatečné zázemí k tomu, aby měly dítě. Jenže umělé ukončení těhotenství se týká i žen ve středním věku. Vdaných žen, které už minimálně jedno dítě mají a jsou finančně zajištěné.
V České republice je interrupce legální až do dvanáctého týdne těhotenství. Pokud ji žena podstoupí do osmého týdne těhotenství, mluví se o miniinterrupci. S lékařským doporučením je možné interrupci zvolit do čtyřiadvacátého týdne těhotenství a v případě závažných zdravotních problémů kdykoli. I když u nás nikdy počet ukončení těhotenství nepřesáhl počet porodů, stejně jsme se v porovnání s ostatními evropskými státy řadu let drželi vysoko nad průměrem.
V polovině osmdesátých let byla dokonce miniinterrupce vnímána jako druh antikoncepce. Od devadesátých let, kdy se zvýšila dostupnost antikoncepce, počet interrupcí klesá. V roce 2014 ji podstoupilo necelých dvaadvacet tisíc žen, čímž jejich počet za posledních dvacet let klesl na pětinu.
Nicméně podle statistik z roku 2009 tvoří téměř polovinu žadatelek vdané ženy. Důvodů, proč se pro interrupci rozhodnou, může být celá řada. Ženy v diskusních fórech na internetu se svěřují, že neplánovaně otěhotněly jen pár týdnů po porodu nebo v situaci, kdy zrovna procházely velkou partnerskou krizí či rozvodem.
„U žen středního věku bývají důvodem ukončení těhotenství osobní důvody. Často jsou to ženy, které již mají ukončené své reprodukční plány a další dítě nechtějí. Dalším důvodem je bezesporu finanční aspekt. Další dítě do rodiny je velká zátěž, kterou si některé rodiny nemůžou dovolit. Zdravotní hledisko je samozřejmě také častým důvodem. Starší maminky mají vyšší riziko zdravotních komplikací v těhotenství a také ne každá žena je fyzicky schopná být ve čtyřiceti letech opět matkou. Dalším zdravotním důvodem můžou být interní onemocnění matky popřípadě předchozí porody císařským řezem,“ potvrzuje gynekoložka Jana Neudeckerová.
Budu moci mít ještě děti?
Žádná z žen, která interrupci zvažuje, nebo ji už absolvovala, k ní nepřistupuje jako k neškodné volnočasové kratochvíli. Liší se však nějak zdravotní následky interrupce v případě, že ji absolvuje dvacetiletá dívka a žena ve středním věku?
„Interrupce je gynekologický zákrok prováděný v celkové anestezii a probíhá stejně bez ohledu na věk ženy. S rostoucím věkem všeobecně stoupají rizika spojená s celkovou anestezií. Nicméně jde o výkon v délce trvání kolem deseti minut, anestezie je opravdu krátkodobá. Možné zdravotní komplikace ve smyslu zánětu dělohy či nitroděložních srůstů, které velmi zásadně zhoršují šanci na další těhotenství, jsou srovnatelné bez ohledu na věk. U žen, které již graviditu neplánují, jsou sice takovéto komplikace nepříjemné, ale nejsou tak fatální jako pro mladé ženy plánující v budoucnu další těhotenství,“ říká Neudeckerová.
Podle statistik jsou zdravotní komplikace po prodělané interrupci poměrně vzácné. Přibližně u deseti procent se objeví infekce dělohy, která musí být přeléčena antibiotiky. K poškození děložního čípku dojde u jednoho ze sta případů a k závažnému krvácení u jednoho případu z tisíce.
OBRAZEM: Vývoj lidského plodu až po narození |
Ženy se většinou obávají, jestli budou ještě moci mít po prodělané interrupci další děti. Pokud přerušení těhotenství probíhá bez komplikací, nemá na budoucí těhotenství obvykle žádný vliv. V případě, že se objeví infekce, je samozřejmě potřeba zachytit ji a přeléčit co nejdříve, protože může být v budoucnu příčinou neplodnosti nebo mimoděložního těhotenství.
Hněv i pocity viny
Často se říká, že ženy, které podstoupily interrupci, mají v budoucnu mnohem větší sklon k depresivním a úzkostným poruchám. To však odborníci odmítají. Například výzkum z roku 2016 provedený na University of California, jehož výsledky byly zveřejněny v magazínu JAMA Psychiatry, nezjistil žádnou souvislost mezi psychickými poruchami a prodělanou interrupcí.
Naopak údaje American Psychological Association naznačují, že mezi psychickým dopadem nechtěného těhotenství a interrupcí není žádný rozdíl.
To samozřejmě neznamená, že se ukončení těhotenství vaší psychiky nedotkne. „U žen, které podstoupily umělé přerušení těhotenství, dominuje pocit viny a studu, často spojený s obrovským hněvem na ,spoluviníky´ - nejčastěji partnery, nejbližší příbuzné a někdy také lékaře, kteří je k interrupci přemluvili, donutili či ,pouze´ neposkytli potřebnou oporu, aby si žena mohla dítě nechat. Tyto ženy také obvykle zůstávají se svým trápením samy, obtížně se svěřují a okolí pro ně málokdy má soucit a pochopení,“ říká Jana Kučerová, psycholožka a terapeutka Linky pomoci.
A objasňuje i rozdíl mezi psychikou žen, které podstoupily interrupci, a těch, které prodělaly samovolný potrat: „Ženy, které přišly o dítě, jež si přály, také často prožívají hněv a výčitky, ale spíše ve smyslu: kdybych něco udělala jinak, možná by se to nestalo. Velmi silný bývá pocit selhání jako ženy a matky. Je otřesena jejich důvěra ve vlastní tělo, možnosti medicíny, někdy v celý svět či Boha. V procesu truchlení obvykle hledají význam a smysl potratu - z počátku v něm vidí nejčastěji trest za nějaké dřívější provinění či chyby v životosprávě nebo znamení, že s partnerem k sobě nepatří. V obou případech ženy prožívají obrovskou ztrátu a často také silnou iracionální touhu co nejdříve otěhotnět znovu.“
Zkouška vztahu
Obrovskou zkouškou je interrupce i pro váš partnerský vztah. „Pro bezdětný partnerský vztah bývá interrupce podobně zásadní rána jako nevěra a často končí rozchodem. Dívky a ženy, které ještě nemají děti, mívají po interrupci strach, zda budou moci někdy v budoucnu otěhotnět, zda si to ještě ,zaslouží´, zda zvládnou roli matky, zda vůbec najdou dobrého partnera... Ve vztazích s muži pak bývají obezřetnější, úzkostnější. Ženy, které už děti mají, se k nim po interrupci často více přimknou a snaží se být ,lepšími matkami´ a tím odčinit svou vinu,“ říká Kučerová.
I když samozřejmě největší tíha spočívá na vašich ramenou a jste to vy, koho interrupce nejvíc zasáhne, lehké to není ani pro vašeho partnera. Pokud nejde o situaci, kdy muž ženu k interrupci nutí, ale šlo o rozhodnutí obou, i muži se po ztrátě dítěte potýkají s bezmocností, pocity viny a smutku. Jste pro něj najednou jako někdo cizí, nerozumí vašemu prožívání a neví pořádně, jak by vám měl pomoci.
Nebojte se proto mluvit o tom, co cítíte a klidně i požádejte o pomoc a podporu. „Žena často zůstává se svými pocity sama a chce-li s mužem zůstat, musí mu pomoci pochopit, jak zásadní a traumatizující zkušenost to pro ni i pro jejich vztah byla,“ zdůrazňuje Kučerová.
