Můj boj začal asi před dvěma lety, v mých 26 letech. Do té doby jsem si připadala jako každý druhý. Občas mě sice někde něco zabolelo, ale koho ne? Spíše jsem si zakládala na tom, že jsem zdravá a za svou "pracovní kariéru" jsem byla na neschopence pouze dvakrát.
Ani lékaře jsem nevyhledala kvůli nějakým obtížím, šla jsem prostě jen na běžnou preventivní prohlídku, kvůli nástupu do nové práce.
Součástí bylo i odebrání krve. Moje praktická lékařka mi potom sdělila, že vše je v pořádku, jenom že mám zvýšenou sedimetaci a CRP - což prý znamená nějaký zánět v těle, ale že to může být prakticky cokoliv od zubů, ženských problémů a tak dále. S úsměvem jsem to vyslechla a začalo pátrání.
První se vyloučil zubař a gynekolog. Dále následovalo sono břicha, štítné žlázy, rentgen plic, EKG, CT, vyšetření na interně, imunologii, gastroskopii a já už ani nevím co všechno. Tohle "hledání" bylo asi nejúmornější část ze všeho. Už jsem si připadala jako nějaký hypochondr a měla jsem pocit, že někteří lékaři mě tak i viděli. Vždycky mě někam poslali, zeptali se mě, co mě trápí, a já řekla, že nic, jenom ta krev...
Samozřejmě tímto nechci lékaře nijak osočovat, jen popsat, co jsem jako pacient cítila.
Blikající kontrolka v autě
Je mi jasné, že se těžko hledá, když nevíte, čeho se chytit. Musím jen říct, že jsem si připadala dost zmatená. Někteří se tvářili, jako že se vlastně nic neděje, jinde mě hned chtěli hospitalizovat. Hledání prostě bylo vyčerpávající a to nepočítám, kolikrát se člověk musel uvolňovat ze zaměstnání a prosedět tuto dobu po čekárnách.
Proč je azbest nebezpečný* Azbestová vlákna způsobují nejčastěji rakovinu plic a rakovinu pohrudnice. * Podle odhadů Mezinárodní organizace práce už zemřelo po celém světě kvůli působení azbestu nejméně sto tisíc lidí. V současnosti umírá ve Spojených státech ročně tři tisíce lidí a v Evropě pět tisíc lidí. * Evropská unie a Mezinárodní organizace práce před dvěma lety konstatovaly, že ve vyspělých zemích se každý rok objevuje na deset tisíc nových případů rakoviny způsobených azbestovým prachem. * Situace se má v následujících dvaceti až třiceti letech ještě zhoršovat, i když vyspělé státy už výrobu a používání azbestu zakázaly. Jenže tato nebezpečná látka se v lidském těle projeví až za třicet až padesát let. Azbest se ve vyspělých zemích hojně využíval ještě v druhé polovině dvacátého století. * V posledních desetiletích přibývá pět až deset procent lidí, kteří umřou kvůli vdechování azbestu. * Podle českých zdravotníků bylo před několika lety působení azbestu devátou nejčastější příčinou rakoviny. |
Po více než roce si lékaři řekli, že bude nejlepší podívat se mi do břicha laparoskopem přímo. Žádanku už jsem měla, když jednoho doktora napadlo, že jsem ještě neabsolvovala PET - CT. Je to prý detailnější než obyčejné CT, a pokud ani to nic neukáže, půjde se teprve operovat. A to byl konečně zásah do černého.
"Svítilo" mi tam něco zhruba v oblasti jater, takže operace byla jasná. Po probuzení z narkózy mi bylo řečeno, že laparoskopem to nešlo, takže mě otevřeli klasicky a odebrali vzorky. Těch deset dní čekání na výsledky nebylo moc příjemných. Jizva hodně bolela, i když byla poměrně malá, a nikdo mi nechtěl nic říct.
Nádor kvůli azbestu
Při propouštění mi jen řekli, že mám mezoteliom peritonea a dostala jsem zprávu, s níž se mám hlásit na onkologii. Všichni se tvářili moc mile, ale nikdo mi nic moc neuměl vysvětlit. Tak jsem to hodila za hlavu s tím, že tam, kam jdu, to budou vědět určitě přesněji.
Na onkologii jsem měla štěstí na úžasného doktora. Citlivě mi vysvětlil, že jde o nádorové onemocnění způsobené většinou pobytem v přítomnosti azbestu. Poměrně vzácné a většinou se na něj přijde až třeba za dvacet třicet let, tedy u mnohem starších lidí.
Léčba bude nezbytná, říkal tak klidně, že mě ani jednou nenapadlo, že bych se měla něčeho bát. Ten pocit mám dodnes.
Následovalo osm cyklů chemoterapie, kterou jsem snášela až nad očekávání dobře. Vždycky to trvalo čtyři až pět hodin, poté jsem šla domů a připadala si jako mírně opilá. Chemoterapii jsem viděla pouze ve filmech a znala z doslechu, takže jsem si po příjezdu domů vzala pyžamo, lehla si s kbelíkem do postele a čekala, až mi bude špatně. A ono se nic nestalo. Krásné překvapení!
Tak to pokračovalo celou dobu. Kdykoliv se mi udělalo jen trochu nevolno, vzala jsem si léky a hned to přešlo. Vlastně za celého půl roku mi bylo těžko jen dvakrát, kdy se projevila bolest na hrudi, ale odešla během pár minut. Dokonce ani o vlasy jsem, k údivu mého lékaře, vůbec nepřišla.
Čeká mě další operace
Během léčby jsem chodila na kontrolní CT. První bylo velmi úspěšné, zasažená oblast se zmenšila na třetinu, ale další úbytek se již nekonal.
Další chemoterapii mi již dát nechtěli a začalo se hledat chirurgické řešení. Obešla jsem několik specialistů, nikde mě ovšem moc nepotěšili. Řekli, že to klidně udělat můžou, ale že vlastně nevědí, co přesně hledají, a úspěch nezaručují. Naštěstí jsem se po peripetiích konečně dostala do těch pravých rukou, do pražské nemocnice Na Bulovce.
Zdejší primář konečně mluvil jako člověk, který má s mou nemocí zkušenosti. Rovnou mi řekl, že operace je vlastně jediné opravdu účinné řešení. V říjnu jsem prodělal speciální operaci se zkratkou HIPEC (hypotermická cytostatická laváž), kde mi - jednoduše řečeno - prohlédli celé břicho, vzali, co tam nepatří, a pak dutinu propláchli horkými cytostatiky.
Po probuzení jsem se bála, že když mě kdysi bolela tak malá jizva, co se mnou udělá jizva přes celé břicho. Ale díky epidurálu bylo vše v nejlepším pořádku. Až jsem si myslela, jestli mi tu jizvu na břicho jen nenamalovali... Po operaci jsem se velice rychle zotavila. Personál a péči můžu jen chválit.
Doufám, že tentokrát bude vše jako předtím, jelikož mě za dva měsíce čeká tato operace ještě jednou. Nepodařilo se totiž všechno odstranit napoprvé, ale na to mě pan přednosta upozorňoval hned ze začátku. Jeho slovy: "Ničeho se nebojte, měli jsme tu pacientku, které jsme operaci prováděli čtyřikrát, naposledy v 60 letech a po týdnu šla domů".
Cítím se jako vítěz
Takže boj ještě nepřestal, ale já už se teď cítím jako vítěz. A i když jsem v invalidním důchodu, mám pocit, že prožívám spíše dva roky prázdnin.
Tímto bych jen všem chtěla sdělit - choďte na preventivní prohlídky, nečekejte, až Vás něco začne bolet!
I když diagnóza může být zpočátku děsivá, čím dříve se s ní začne něco dělat, tím menší budou komplikace. A nakonec můžete vše snášet třeba tak dobře jako já. Dnešní medicína podle mě umí skoro zázraky a slova jako onkologie a chemoterapie byl neměla být strašáky, ale slova pomoci a někdy jediné naděje.
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
