Na začátku bylo hubnutí. Během jednoho měsíce jsem bez diet zhubla dva kilogramy. Napřed jsem si myslela, že je důvodem změna prostředí. V září 2004 jsem si našla práci daleko od domova. Bydlela jsem na ubytovně a byla ráda, že jako nezaměstnaná zase mohu pracovat.
Bylo mi 46, vážila jsem 72 kilogramů při výšce 165 centimetrů. Jenže moje hubnutí pokračovalo další měsíce. Bylo jaro a já začala mít zdravotní potíže. V červenci jsem práci vzdala a vrátila se domů. Zašla jsem k lékařce, která mě poslala do nemocnice, kde provedli vyšetření včetně biopsie. Lékaře jsem se zeptala, zda jde o rakovinu. Odpověď byla: "Podezření je, ale vše záleží na výsledcích."
Naposledy na dovolené v Tatrách?
Jelikož jsem měla zaplacenou dovolenou, jela jsem do Vysokých Tater. Mám to tam moc ráda a jezdím tam v létě každý rok. Co jsem prožívala na dovolené? Vyšla jsem si na horskou túru na známé Rysy. Jen já a se mnou rakovina... Je to nádhera stoupat výš a výš, málem až k oblakům. Přece není možné, abych tam byla naposledy. Tuhle krásu si nemohu do budoucna nechat ujít.
Po dovolené jsem se zastavila u své babičky, na oslavě jejích devadesátých narozenin. Bylo to pro mě deprimující. Ještě žádné její vnouče na tom nebylo tak jako já.
Přijela jsem domů, na poště doporučený dopis s oznámením: "Vaše onemocnění vyžaduje léčbu, dostavte se k dalšímu vyšetření."
Diagnóza - rakovina děložního hrdla. Operace, která by následovala, je závažná a příliš omezující v plnohodnotném životě. Poslali mě na magnetickou rezonanci, sešlo se lékařské konsilium, aby se dohodlo, že nejlépe bude, když mě nebudou operovat a vše se pokusí vyřešit onkologickou léčbou.
Prášky proti zvracení nezabíraly
Pět týdnu trvala ambulantní, kombinovaná léčba: radiochemoterapie. Pětadvacet ozářek malé pánve, k tomu pětkrát za sebou jednou týdně chemoterapie. Čtyři hodiny trvalo jedno sezení, poté injekce na podporu tvorby červených krvinek, které mi chyběly. Druhý den začaly problémy, nechuť k jídlu, zvracení i z obyčejné vody.
Tablety proti nevolnosti nezabíraly. Po třech dnech zvracení ustalo, poté další chemoterapie a vše se opakovalo. Neustále kontrolní odběry krve. Třetí dávka se musela o dva dny odložit, jelikož by mi poškodila ledviny. Každý týden šlo jedno kilo dolů.
Když to skončilo, následovalo pět vnitřních ozářek dělohy: brachyterapie. Tohle už ambulantně nešlo. Na dva dny jsem nastoupila do nemocnice, poté v narkóze ozářili dělohu. Opakovalo se to pětkrát.
Tři roky žiji. Jsem šťastná
Pak nastala rekonvalescence. Vrátila se mi chuť k jídlu i tělesná váha. Po skončení nemocenské mi přiznali plný invalidní důchod, který byl za rok změněn v částečný. Určité trvalé následky zůstaly, ale dají se překonat a já žiji plnohodnotný život. Jezdím na kole, chodím do nedalekých Beskyd na výlety, jsem šťastná. Jediné, co mě mrzí, je, že nemohu najít zaměstnání, které by bylo vhodné k mému zdravotnímu stavu.
Rodině ani známým jsem se se svou diagnózou nesvěřila. Nechtěla jsem, aby mě někdo litoval, ani aby sledoval, zda to přežiji. Řekla jsem jen, že je to moderní způsob léčby bez operace. Léčba byla velmi nepříjemná, krutá.
Už přes tři roky žiji, jsem za to vděčná. S obrovskou radostí jsem loni oslavila padesáté narozeniny, měla jsem k tomu důvod jako málokdo. Právě proto, že žiji. Ve Vysokých Tatrách jsem strávila další dovolené a můj lékař ode mě každý rok dostává pohlednici s razítkem z chaty pod Rysy jako poděkování, že ani tuhle radost si nemusím odříkat.
Co mohu poradit těm, kteří se do podobného problému dostanou? Nezoufat, nepanikařit, pořádně si vše promyslet, komu se případně svěřit a podobně. Lékařská věda je na vysoké úrovni. Na světě je krásně, stojí za to žít.
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
