Jana hledala své biologické rodiče od 15 let, kdy se dozvěděla, že je adoptovaná.
Možná vám umře
„V době, kdy si rodiče podali žádost o adopci, ležela jsem v nemocnici a byla jsem jim nabídnuta s tím, že jsem volná, ale možná jim umřu,“ líčí Jana (58) z Poděbrad okolnosti svého příchodu na svět. I když byla velmi těžce nemocná, její adoptivní rodiče se nenechali odradit. Adoptivní maminka ji svou trpělivou péčí nakonec úplně vyléčila.
„Rodiče jsem měla skvělé, jen byli oba faráři Církve československé husitské, takže když jsem se po maturitě na dopravní škole chtěla přihlásit na práva, bylo mi řečeno, že se ani nemám hlásit, že mi přihlášku ani nepodepíší,“ vzpomíná Jana.
Až do svých 15 let nevěděla, že její adoptivní rodiče nejsou biologičtí. Dozvěděla se to až při sčítání lidu. Přišla k nim domů paní učitelka a ptala se matky, jak je to vlastně s tou její adopcí. Jana už dřív totéž slýchávala od dětí, ale nevěřila tomu.
„Ale jak to řekla paní učitelka, věděla jsem, že je to tutovka. Začala jsem strašně brečet a říkala si, že tohle není máma s tátou, ale teta se strejdou. Nikdy jsem to však nevyslovila. Byla jsem zvyklá jim říkat mámo a táto – nešlo to jinak.“
Od té chvíle si přála najít své biologické rodiče a ti adoptivní jí v tom nebránili. Zajímalo ji, proč ji matka nechala rovnou v porodnici, proč skončila v kojeneckém ústavu a následně v dětském domově. „S kamarádkami jsme se sebraly a jely do Prahy. Jenže Praha je veliká a najít se nám nikoho nepodařilo,“ vzpomíná.
O sestře jsem nevěděla
„Z úředních dokumentů jsme zjistili poslední bydliště Janiny matky Soni Havlíkové,“ líčil moderátor pořadu Mirek Vaňura první kroky. Jenže v Belgické ulici v Praze žádného z jejích příbuzných nenašli.
„Zkusili jsme štěstí v archivu bezpečnostních složek. Objevili jsme vyšetřovací spis, z něhož vyplývá, že se paní Soňa Havlíková provdala za českého občana Miroslava Dvořáčka a s ním v září 1968 emigrovala i se svou dcerou Kateřinou přes bývalou Jugoslávii do Kanady,“ popisuje Vaňura další postup při pátrání.
Avšak v kanadském Vancouveru vyšlo najevo, že paní Havlíková-Dvořáčková v roce 2009 zemřela v 63 letech na rakovinu a její manžel o tři roky později také. „Začali jsme tedy pátrat po jejich dceři Kateřině. Jediná stopa vedla do domova pro seniory ve čtvrti Fairview, kde měla údajně sestra paní Jany pracovat.“
Jenže, jak se štáb dozvěděl, sice tam Kate Dvoracek pracuje, ale momentálně je po operaci na dlouhodobé nemocenské. A tak za ní se moderátor vypravil do New Westminsteru, kde Janina sestra bydlí.
Kate byla v šoku, neměla o existenci sestry vůbec tušení. Rozhovor probíhal v angličtině, protože z její češtiny už zbyly jen střípky. „Matka mi o sestře nikdy neřekla. Celou dobu jsem žila v domnění, že mám jen bratra,“ reagovala bezprostředně Janina starší sestra. Z Československa si pamatovala jen to, že matka s ní moc nebyla a hlídala ji hlavně babička.
Ztracenou rodinu jsme hledali i na Kubě. Zklamání neuvidíte, říká Pergnerová |
„O tom, že by máma čekala miminko netuším nic. Jedině vím, že ji jednou vzali do nemocnice, protože údajně spolkla rybí kostičku. Jestli to nebyl ten moment, kdy jela porodit sestru?“ uvažovala Kateřina a dodala, že její bratr se narodil až v Kanadě.
„Když ho matka přivezla z porodnice, dala hned postýlku ke mně do pokoje, abych se o něj starala. Byl mi v patách až do jeho osmi let,“ vyprávěla paní Kate, která měla vztah s matkou docela komplikovaný.
„Obě jsme byly tvrdohlavé a někdy jsme spolu nemluvily třeba i několik let. Možná proto, že byl mezi námi tak malý věkový rozdíl – měla mě už v 16 letech – a já měla pocit, že mi nemá říkat, co mám v životě dělat,“ rozpovídala se na kameru.
Když viděla Janinu fotografii, byla dojatá. „Vždyť vypadá jako já, máme dokonce stejné vlasy,“ nacházela společné rysy a po přečtení dopisu od Jany přeloženého do angličtiny kývla na nabídku k setkání se sestrou.
„Proč tenkrát máma nenechala v porodnici mě? Vždyť jí bylo teprve 16 let, odložená jsem měla být já. Bojím se, že Janě neodpovím na některé otázky, když ani já si na ně nedokážu odpovědět.“ neubránila se slzám.
Dojatá byla i později Jana v Poděbradech nad fotkou maminky a smutek nad tím, že už nežije vystřídala naděje, že se uvidí s vlastní sestrou. „Na stará kolena bych si sourozence dovedla užít, byl by to splněný sen. Celý život mi chyběli a záviděla jsem těm, co je měli,“ těšila se na první setkání se sestrou, které se mělo odehrát ve Vancouveru.
Máš mě!
„Vidím v ní naší matku, není pochyb, že je to moje sestra,“ usmívala se Kate, když Janu poprvé objala. Přiznala, že o ní nevěděla, jinak by se ji snažila najít. „Čekaly jsme dlouho, ale teď máme jedna druhou,“ radovaly se.
Ani Jana neskrývala svou radost. „Nejraději bych tě umačkala, jsi moje! Jsem strašně ráda, že tě mám, akorát ta dálka mezi námi, měla zůstat doma, bylo by to všechno jednoduší,“ řekla. A když se dozvěděla, že Kateřina nemá děti, zatímco ona dvě, spontánně vyhrkla: „Máš mě!“
Jejich mladšímu bratrovi Patrikovi zatím Kate o Janě neřekla. „Není schopen se vracet do minulosti a mluvit o matce s kýmkoliv. Zažil kvůli rodičům tolik bolesti, že nechce další,“ přiznala.
„Naše máma skutečně neměla mít děti, nedokázala projevovat city. Dělalo jí velký problém nás obejmout, dát nám pusu. Na bratra snad tolik ne, ale na mě byla dost tvrdá,“ svěřila se starší sestra, zatímco Jana si naopak o to víc uvědomila, jak hezký měla život a skvělé adoptivní rodiče.
Obě sestry jsou nyní spolu v kontaktu na sociálních sítích a Jana plánuje návštěvu v Kanadě i se svým partnerem.
Dětství jsem probrečel, říká Pavel.
Dětství jsem probrečel
Pavel (34), který žije ve Větřní nedaleko Českého Krumlova, vyrůstal až do dvou let v dětském domově v Mladé Boleslavi, než přešel do rodiny k adoptivním rodičům. „To, že neznám svoji biologickou rodinu mě trápí celý život, proto jsem se rozhodl do pořadu přihlásit.“
Z kojeneckého ústavu se Pavel dostal do dětského domova. „Vybavuji si, že jsem tehdy už od adoptivní mámy dostal žabičku na klíček. Seděl jsem v koutě herny a hrál jsem si s tou žabičkou. Kdy jsem do své adoptivní rodiny vstoupil navždy, si už moc nepamatuji. Ale v období, kdy jsem tam byl sám, než se narodila jejich vlastní sestra, mi máma věnovala maximální pozornost.“ Jenže toto šťastné období trvalo asi jen rok.
„Maminka věděla, že si s tátou nerozumíme a snažila se mi to vynahradit, ale já byl tím vztahem s tátou poznamenaný. Pro něj jsem byl v rodině navíc. Jednou jsem neměl dobře srovnané boty na chodbě a řezal do mě z chodby až do obýváku, kde už jsem byl dost zbitý. Sestra seděla na gauči s palcem v puse,“ popsal svou zkušenost z nevlastní rodiny.
„Nikdy mu neodpustím, že jsem v dětství hodně probrečel a že jsem kvůli němu poznal, že může být někdo hodně zlej,“ vzpomíná Pavel na svého adoptivního otce.
O tom, že se nenarodil rodičům, u nichž vyrůstal, se prý dozvěděl v pěti letech. „Od té doby myslím na to, kdo asi moji biologičtí rodiče jsou?“
Protože se život doma proměnil v peklo, utekl Pavel z domova. „Spoustu nocí jsme prospali v zimě venku na lavičkách a žebrali drobné na rohlíky. V tom období jsem poznal i drogy,“ přiznal.
Po několika měsících na útěku se dostal do dětského diagnostického ústavu. Vyučil se kuchařem a krátce po dosažení plnoletosti se oženil. Manželství však brzy zkrachovalo. Před dvěma lety však poznal svou současnou ženu a ke čtyřem dětem z předchozích vztahů přibyl jejich společný syn.
O adopci rozhodla lékařka
Díky úředním dokladům znali televizní „detektivové“ jméno Pavlovy biologické matky. Paní Květoslava Kunová měla mít čtyři děti a Pavel měl být jejím nejmladším.
„Podařilo se nám zjistit její bydliště, stopa vedla do obce Lažiště, nedaleko Prachatic, což byla její poslední trvalá adresa, ale dům byl prázdný,“ prozradil moderátor Mirek Vaňura, který se dozvěděl, že Pavlova matka se přestěhovala do obce Dub. „V areálu bývalého zámku by měla mít pronajatý malý byt,“ pokračoval v pátrání.
Dětské domovy se otevírají světu, empatie ale stále chybí, říká Radek Laci |
Když však dorazil na místo jejího bydliště, dozvěděl se od sousedek, že paní Kunová i Pavlův otec zemřeli. „Zato nám dali telefonní kontakt na jejich nejstarší dceru Angeliku Horváthovou,“ chytil se štáb další stopy, po níž se vypravil do Českých Budějovic.
„Bylo mi tak 12 nebo 13 let,“ začala Pavlova nejstarší sestra rozplétat záhady provázející jeho narození. „Matka měla těžký porod. Z porodu onemocněla, měla trombózu v obou nohách a nemohla se o miminko starat. Táta byl už starší a zřejmě se báli, že táta by se o něj také nepostaral. Proto zůstal v kojeneckém ústavu v Kolíně, kam ho jezdili navštěvovat. Jediný z nás dětí, kdo ho viděl, byl prostřední bratr, který tam za ním s tátou byl,“ popsala.
„Jenže pak dětská lékařka usoudila a bez matčina vědomí rozhodla, že je vhodný k adopci. Jeli za ním na návštěvu do kojeňáku, ale už tam nebyl,“ vylíčila okolnosti, které se odehrály před 34 lety.
„Matka hned pátrala, co se děje a sociálka v Kutné hoře jí oznámila, že Pavla dali k adopci. Čekali jsme ho doma, měli jsme pro něj všechno připravené. Ani popsat se nedá, co to s námi se všemi udělalo,“ řekla Agnelika, kterou prý jejich máma do své smrti nabádala, ať bratra zkusí najít.
„Je celej prostřední bratr, celej náš. Škoda, že se toho nedožila máma. Je nás hodně. Ale tahle tvář mi chyběla celej život,“ dojímala se nad Pavlovou fotografií i nad dopisem, který původně adresoval jejich mamince. „Máš dva bratry a jednu sestru a 18 synovců a neteří a všichni se na tebe moc těší,“ vzkázala pak svému nejmladšímu bratrovi.
Konečně mám velkou rodinu
Angelika měla z nalezeného bratra radost, ale i trochu obavy, aby svou velkou rodinu přijal a nelekl se, že jich je hodně. „Celý život jsem na tebe čekala a dočkala jsem se! Máma tu není, ale jsem tu pro tebe já,“ tekly oběma slzy dojetí i radosti ze shledání.
Angelika přiznala, že při objetí z Pavla cítila všechnu tu radost, zlost, lítost a bolest. „Můj nejmenší bráško, něco mi v srdci chybělo a teď je to plné. Už tě nikdy nepustím,“ ujišťovala ho a Pavel uvěřil, že rodině není lhostejný.
Společně pak zajeli do Prachatic na hřbitov, aby tam Pavel osobně přečetl dopis, který mámě napsal. Nechybělo samozřejmě setkání se všemi nejbližšími příbuznými. „Konečně mám velkou rodinu,“ pochvaloval si Pavel, který mezi své zapadl, jako kdyby s nimi vyrůstal odmala.
