V jedenácti letech jste se začala vrcholově věnovat cyklistice. To mi přijde strašně brzo. Byla to vaše vlastní volba, nebo vás do toho dotlačili rodiče?
Paradoxní je, že v dnešní době je to už strašně pozdě; pětileté děti jsou na tom asi tak jako já v těch jedenácti. Nikdo mě do toho netlačil, vyplynulo to tak nějak přirozeně. Kdykoli jsme jeli někam na výlet nebo dovolenou, měli jsme s sebou kola, a táta již pravidelně závodil v cyklomaratonech. A protože v Benešově nad Ploučnicí, kde jsem tehdy bydlela, jsou cyklističtí nadšenci, pořádal se závod přímo u nás. Já jsem ho vyhrála. A víte, jak to je, když dítě něco vyhraje, namotivuje ho to. Pak už to jelo, hodně se mi dařilo, byla jsem dobrá. Nastoupila jsem na sportovní gymnázium, začala jezdit světové poháry, mistrovství světa. Vyzkoušela jsem všechny disciplíny a skončila někdy kolem dvaadvaceti, kdy mě sport začal svazovat.
Sportovní gymnázium byla tedy jasná volba?
Nebyla. Nejdřív jsem nastoupila na obchodní akademii, což byla hodně dobrá, prestižní škola, ale chodila jsem domů v pět nebo šest, což se nedalo úplně skloubit s tréninkem. Takže jsem pak přešla na sportovní gymnázium, kde byla výuka uzpůsobená tomu, trénovat tři až pět hodin denně. O víkendu se vždycky konaly závody nebo jsme jezdili na různá soustředění. Měli jsme oddíl i trenéra, zázemí a tréninkový plán.
Zažila jsem situaci, kdy za mnou do poradny přišla nešťastná maminka s pětiletou dcerou, která si odmítala vzít přiléhavé oblečení, protože se jí ostatní holčičky ve školce smějí, že má větší bříško.
