V hlavní roli pohrdání
Jedním z častých pocitů, které týrané dítě zažívá, je pohrdání. Tato zahanbující emoce patří k nejsilnějším a je schopna výrazně a hluboce formovat jeho myšlení, smýšlení o sobě a celý další život. Kdo byl trvale zahanbován, bylo jím pohrdáno v dětství, brání se obyčejně dvěma základními způsoby:
- Postupnou izolací a sníženým sebevědomím – „jsem malý, křehký, bezmocný…“, izoluje se sebenenávistí
- Růstem vzteku a vzdoru – v hloubce své duše chce rebelovat, protože „už na něm přece vůbec nezáleží a nemá co ztratit“
A mezi tím vším je široká škála pokřivených vztahů k sobě, svému okolí, lidem. Dítě, které vyrostlo s tímto pocitem je jako tvor, jenž žil pod bičem otrokáře, v neustálém nebezpečí. Naučil se jen přežít. Bojuje, utíká, tuhne hrůzou, podlézá otrokáři, aby přežil. Nezná svou cenu.
Často je celá tato dynamika okořeněna i krátkými fázemi předstírané lásky, kdy emocionálně deprivované dítě dokáže týrající rodič snadno nalákat do svého područí, aby mohlo následovat další podrobení se a další trest. Samozřejmě prezentovaný jako plně spravedlivý. Dítě je znovu zahanbeno, zklamáno a přesvědčováno o své vině.
Opatrně se ptejte a poraďte se. Co dělat, když je ve vašem okolí týrané dítě |
Tuto dynamiku vnímá i z chování druhého rodiče, kterého může mít rádo více. Říká samo sobě, že týrající rodič nemůže být přece tak špatný, když tento druhý rodič s ním dobrovolně zůstává a třeba ho má i rád.
Dítě tak může nabýt pocitu, že chyba je na jeho straně. Co když ono je právě tou příčinou, že vztah rodičů není šťastný? Vtírá se myšlenka, že kdyby nebylo dítěte, byli by rodiče spolu šťastni a doma by nebyly hádky.
A právě druhý rodič, který je u prožívaného utrpení dítěte přítomen, hraje hlavní roli v tom, jak se s nejbolestivějšími emocemi dětství nadále vyrovnáváme.
Když jen přihlíží, nebo má z tyrana sám respekt a strach, potvrzuje v dítěti pocit, že je naprosto bezcenné (nestojí za obranu) a že násilník jedná správně (druhý rodič nečinností jeho týrání schvaluje).
Co se děje v hlavě druhého rodiče?
Mnoho takových obětí rodičovského týrání si dříve či později pokládá otázku, co se děje v hlavě druhého rodiče, a to zejména ve chvíli, kdy mlčí? „Myslím, že není možné jednoznačně určit, co se může dít v hlavě rodiče, který mlčí a neměl by, protože jeho primární úloha je dítě především chránit,“ říká Jana Gatěková, psycholožka a terapeutka, která se domácím násilím zabývá ve všech jeho podobách.
„Ve chvíli, kdy mlčí, může sám využívat celou řadu obraných mechanismů od popření (druhý rodič nedělá nic špatného) po strach (ať už o sebe nebo aby nedošlo i ve vztahu k dítěti k něčemu ještě horšímu). I takový rodič může prožívat silně ambivalentní pocity – chce pro své dítě to nejlepší, ale zároveň nemůže nebo nedokáže druhému rodiči z nejrůznějších důvodů vzdorovat.“
Potlačená agresivita škodí vašemu zdraví i psychice. Naučte se ji zvládnout |
Druhý rodič vždy stojí bez výjimky v nezáviděníhodné situaci. A je tu spousta otázek, počínaje tou, jak se vůbec stalo, že se ocitl v situaci, kdy náhle přihlíží násilí na svém dítěti. To si přece nikdo dobrovolně nevybírá.
„Určitě je důležité si uvědomit, že nikdo si nevybírá násilného nebo agresivního partnera. Takový partner bývá z počátku velmi atraktivní, může být velmi ohleduplný, láskyplný, pečující, empatický. Až postupem času a vlivem okolností se může jeho povaha a chování ve vztahu měnit,“ upozorňuje terapeutka.
„Protože si ale druhý rodič pamatuje, že se choval dříve pěkně, může mít tendenci jeho změnu chování svalovat na různé vnější vlivy (problémy v práci, se sousedy, s původní rodinou), anebo se upínat k maličkostem a drobnostem, které naznačují, že takový člověk není zlý a jeho chování tím omlouvat, zlehčovat nebo přehlížet do doby, než se začne situace velmi dramaticky měnit a už se začíná stávat doslova patologickou, což je bod, kdy je velmi těžké z ní snadno vystoupit.“
V takovém rodiči se pak může odehrávat emocionální zmatek spojený s nepochopitelnou změnou partnera, s vlastní „zaslepeností“ a výčitkami, že si vybral „špatného“ rodiče svých dětí a neschopností situaci jakkoliv změnit. Někdy je ale podle psycholožky možné, že si už primárně jeden z rodičů vybere partnera, který je dominantní a vzbuzuje respekt s ohledem na vlastní životní zkušenosti a považuje takové chování za „normu“ (např. už patologické vzory v rodině) a tím do vztahu „násilného“ rodiče a dítěte nevstupuje, protože ho považuje za přirozený.
Dítě úměrně věku vnímá a hodnotí chování druhého rodiče. Když je zajedno s tyranem, není patrně co řešit, nebezpečí je zřejmé od obou rodičů. Ale když čas od času přijde zastání, nebo v přítomnosti tyrana schvaluje násilí, ale když se s dítětem ocitne sám, hojí si špatné svědomí, ale stále nemá odvahu postavit se tyranovi, to v hlavě dítěte nadělá zmatek.
Zásadní role na cestě k uzdravení
Jak již bylo řečeno, pokud druhý rodič dítě brání, alespoň čas od času, nebo dává zřetelně najevo nesouhlas s tyranem, má dítě aspoň malou naději. Lépe si dříve či později uvědomí, že jeho přirozeně rostoucí vzdor vůči násilnickému rodiči je vzdorem zdravým a život zachraňujícím. Má tak lépe nalinkovanou cestu k uzdravení v pozdějším věku, protože v dětství zažil pocit, že někomu na něm záleželo, že někdo pohrdavé chování vůči němu neschvaloval.
Svou kladnou roli zde mohou sehrát i babičky, dědečkové či jiní příbuzní nebo jinak přítomní lidé. A i to je role zcela zásadní, protože opravdu stačí pár vzpomínek na to, že se vás někdo zastal, že někdo projevil nesouhlas, že někdo byl rozhořčen tím, co se vám, jakožto malému dítěti, děje z rukou rodiče.
Tři věci, které musíte udělat, když vám manipulativní matka zkazila život |
I to málo stačí k tomu, aby mozek čas od času začal pochybovat o vině za to, že jste se vůbec narodili a občas přinesl spásnou myšlenku, že chyba může být na straně rodiče. Právě tyto drobné pochybnosti jsou pak tím, čeho se později chytáte v terapii nebo ve svém vlastním sebeuvědomění.
Někdy tuto roli na sebe berou i sourozenci, když se děti brání tyranům společně, což ale patří k nejsmutnějším příkladům. Jakákoliv ochranná ruka, která se kdy nad dítětem rozprostřela, zvyšuje šance, že se v dospělosti s postraumatickým syndromem lépe vyrovná. Protože někde v hloubi duše ví, že to všechno si ve skutečnosti nezasloužilo.
