O dnešních dětech se mluví jako o sněhových vločkách, které nic nevydrží, jsou příliš křehké a přecitlivělé. Je to tak?
Myslím, že chyba je spíš v nás dospělých.
Jak to?
Děti jsou už delší dobu v rodinách v centru zájmu. Zvykly si na to a teď v krizích, kdy toho času na ně není tolik, s tím mají potíže, hlavně ty mladší. Středoškoláci zase mají v dnešní složité době trochu problém vnímat svoji budoucnost optimisticky. Vážná situace ve světě na ně samozřejmě taky dopadá. Navíc vnímají úzkosti nás rodičů. Dáváme jim vzor, jak se v těžkých situacích chováme. Třeba na lockdown za covidu se dalo reagovat tím, že jsme si na vše stěžovali, nebo jsme na tom hledali i pozitiva. Třeba že jsme se mohli věnovat věcem, na něž jsme předtím neměli čas. U covidu jsem si uvědomil, že v jedné situaci lidé zažívají úplně jiné příběhy. Podle podmínek, ale také podle toho, jak jsou nastavení. Nedávno se mě moje čtrnáctiletá dcera ptala, kdy zase bude lockdown, že ji to ve škole moc nebaví…
Autorita je potřeba, musím mít poslední slovo. Snažím se, aby to nebylo často. Například pokud by se děti rozhodly, že chtějí podniknout něco pro ně evidentně nebezpečného, chci mít možnost jim to zatrhnout. Nejmladší dcera za mnou nedávno přišla s tím, že jí ve škole nechutnají obědy, abych je odhlásil, a že si bude kupovat čínské polévky.
