Když mi jednou s pohoršením ukazovala z okna svého krkonošského bytu, jak si soused troufá podvazovat na společné zahrádce její pivoňky, jako by je byl sázel sám, poznamenala jsem, že stejně postupuje pro změnu na našem pražském dvorku její syn. Několik let poté, co se k nám přistěhoval, způsobil vážnou sousedskou krizi, velmi podobnou pivoňkovému faux pas. Přesadil růži na slunnější místo, aniž tušil, že ji před jeho příchodem sázela paní Bartoňová.
Babičce se srovnání vůbec nelíbilo. "To je něco jinýho," konstatovala pevně.
Používala tu větu při podobných příležitostech často. Pochybuji, že by bylo možné pregnantněji charakterizovat podstatu konfliktů tohoto světa: Zabrali nám území? To je zločin! Zabrali jsme území? To je něco jinýho!
S loajalitou mám opravdu určité potíže. V tom měla tchyně pravdu. Není to ale programové. Ve skutečnosti bych moc ráda přesvědčovala svět o pravdě svých bližních. Ostatně, copak je něco přirozenějšího než hájit vlastní barvy?
Jenže občas zjistíte, že vám tak úplně nejdou k pleti nebo by potřebovaly, abyste je mohly považovat za své, aspoň trochu ztlumit. Jako když se třeba muž začne doruda rozpalovat nad chováním politiků. Nebo nad korupcí.
Podle nebožky jeho maminky bych mu měla sekundovat, zejména když jsou u toho lidi. Jenže nemám ráda rudou. Ani ve tváři. Takže připomenu: Pamatuješ, jak jste za komunistů dostávali od toho řezníka do úřadu podpultové maso? Za copak to tehdy bylo?
Dřív by chlap takovou ženu nejspíš zapudil. Možná dokonce právem. Moje babička vždycky říkala, že ženská má proto zástěru, aby leccos přikryla. Taky byla přesvědčena, že rodina má držet spolu proti všem.
Nepamatuju si přesně, kdy mi její ponaučení přišlo poprvé svazující. Myslím, že nešlo ještě o to, jestli má pravdu našinec nebo cizinec, ale spíš o to, který z našinců. V konfliktech babička versus tatínek se dalo ještě použít logiky užší a širší rodiny. Takže pravdu má tatínek. Horší už to bylo v konfliktech tatínek - bratr. Na čí stranu se dát, když je míra příbuzenství stejná?
U manžela je věc daná pravidlem "opustíš otce svého matku svou a muže svého následovati budeš..."
Zpočátku to většinou opravdu funguje. Zřejmě i na základě chemie. Jak ale začnou hormony vyklízet pole rozumu zkušenosti, je třeba se rozhodnout: loajalita nebo objektivita?
Popravdě řečeno, není to rozhodnutí vůbec lehké. Ba řekla bych, že patří v životě k nejtěžším. A taky k nejzávažnějším. Zvlášť pokud volíte druhou variantu. Všeobecně se totiž jaksi samozřejmě předpokládá první. A málokdo pochopí, že můžete říct něco jako: "Mého muže neberte vážně, mele blbosti," a přitom si k němu uchovat vřelý vztah.
Ne všichni to snesou. Můj naštěstí ano. Když mu připomenu, že i on si pochutnával na mase, které bylo možné za určitých okolností považovat za úplatek nebo aspoň závazek, nevyčítá mi nedostatek loajality, ani se nerozčílí.
Řekne vždycky jenom: "Ale to bylo něco jinýho!"
 Autorka Radka Kvačková vystudovala FAMU. Dlouhá léta pracovala ve Svobodném slově. V roce 1990 přešla do Lidových novin, pro které nyní připravuje vzdělávací přílohu Akademie. Žije s manželem Petrem na Malé Straně, má dvě děti a čtyři vnoučata. Vydala knížky Něco mezi tím a Potopa a já. Její fejetony pro ONU DNES najdete na www.itchyne.blog.cz |
