Pokaždé to bývá jiné
Tvrdí se, že k takzvanému syndromu prázdného hnízda, anglicky empty nest syndrome, tíhnou víc ženy, ale v žádném případě se z toho nedá dělat pravidlo. Někdy máma daleko snadněji přežije to, že má najednou víc prázdných míst u stolu než její muž.
Někomu způsobí trauma odchod prvorozeného dítěte, jiný se začne sypat, až když doma nezbyde žádný potomek. Také se nedá říct, že matky jsou citlivější vůči synům a otcové vůči dcerám. Tátové často pociťují prázdnotu poté, kdy se odstěhuje kluk, který byl skvělý parťák na práci a sport, mámy zase projevují větší strach o dcery.
Rozdíl může být také v tom, jestli dítě odjíždí studovat a vrací se například na víkendy, anebo se stěhuje k partnerovi, který se rodičům nemusí úplně pozdávat… Je to naprosto individuální.
Učitelka Alena má tři dospělé ratolesti a podle slov svých kamarádek si vždycky hodně zakládala na tom, že je dobrá a rozumná matka. Jedné dokonce udělala přednášku o tom, jak je přirozené, aby děti nezůstávaly s rodiči příliš dlouho a aby se osamostatnily.
Sama ovšem přiznává: „Když se odstěhoval nejstarší syn, dokonce mě bavilo pozorovat, co cítím. Bylo to zvláštní, ale přišlo mi to přirozené. Nejhůř jsem nesla, když odešel druhý syn, prostřední dítě. Býval v dětství hodně nemocný a já o něj měla pořád strach. Nakonec se osamostatnila i dcera, nejmladší potomek, a to jsem zvládla s úsměvem a naprosto bez problémů, i když doma už nikdo nezbyl, na rozdíl ovšem od mého muže, kterého opustila jeho princeznička.“
