Pokaždé to bývá jiné
Tvrdí se, že k takzvanému syndromu prázdného hnízda, anglicky empty nest syndrome, tíhnou víc ženy, ale v žádném případě se z toho nedá dělat pravidlo. Někdy máma daleko snadněji přežije to, že má najednou víc prázdných míst u stolu než její muž.
Někomu způsobí trauma odchod prvorozeného dítěte, jiný se začne sypat, až když doma nezbyde žádný potomek. Také se nedá říct, že matky jsou citlivější vůči synům a otcové vůči dcerám. Tátové často pociťují prázdnotu poté, kdy se odstěhuje kluk, který byl skvělý parťák na práci a sport, mámy zase projevují větší strach o dcery.
Rozdíl může být také v tom, jestli dítě odjíždí studovat a vrací se například na víkendy, anebo se stěhuje k partnerovi, který se rodičům nemusí úplně pozdávat… Je to naprosto individuální.
Učitelka Alena má tři dospělé ratolesti a podle slov svých kamarádek si vždycky hodně zakládala na tom, že je dobrá a rozumná matka. Jedné dokonce udělala přednášku o tom, jak je přirozené, aby děti nezůstávaly s rodiči příliš dlouho a aby se osamostatnily.
Sama ovšem přiznává: „Když se odstěhoval nejstarší syn, dokonce mě bavilo pozorovat, co cítím. Bylo to zvláštní, ale přišlo mi to přirozené. Nejhůř jsem nesla, když odešel druhý syn, prostřední dítě. Býval v dětství hodně nemocný a já o něj měla pořád strach. Nakonec se osamostatnila i dcera, nejmladší potomek, a to jsem zvládla s úsměvem a naprosto bez problémů, i když doma už nikdo nezbyl, na rozdíl ovšem od mého muže, kterého opustila jeho princeznička.“
Náš malý je zahrnut láskou
Když se narodí dítě, vždycky to pro rodiče a širší rodinu znamená velkou změnu. Aniž by si to partneři uvědomili, najednou si postaví synka nebo dceru na piedestal, na první a významné místo, a vše podřídí dítěti, pozapomenou na sebe, své koníčky i zájmy.
Ze začátku to ani jinak nejde, musí se vstávat ke kojenci, podřídit mu denní režim, ale časem by měl být potomek ne pan král nebo dědička trůnu, ale rovnocenný člen rodiny. Pokud se vše podřizuje děcku, manželé se mohou začít jeden druhému odcizovat – mají totiž středobod svého vesmíru v někom jiném.
Je to podobné, jako když jeden začne budovat kariéru a jen pracuje a pracuje. Vytvořit si z někoho nebo něčeho modlu nikdy vztahu neprospívá. Poté, co odejde z domova dítě, které bylo odmalička natolik zahrnované láskou rodičů, že jim skoro nezbývala žádná pro ně navzájem, nevědí si máma s tátou rady se životem.
Ale trauma nastává i u rodičů – samoživitelů, kterým v dítěti často odchází partner a spojenec, a oni zůstávají sami. Doma je najednou ticho... Pak může nastat krize jako při jakékoli jiné životní ztrátě a tragédii, se všemi příznaky a stadii.
Nejprve s popíráním, kdy si rodič říká: „To je jen hra, dítě neodešlo, jen si to zkusí a brzy se vrátí.“ Poté přichází zloba: „Nevděčný kluk, co já pro něj obětovala! Ať si tam holka zůstane, však ona pozná! Proč se to děje zrovna mně? Kde jsem udělala chybu? Můžu si za to, byla jsem špatná matka!“
Dalšími fázemi bývají smlouvání, kdy rodič prosí dítě nebo osud, aby se situace změnila, a deprese, kdy těžko hledá způsob, jak žít po odchodu potomka dál…
Pak nastává smíření. U někoho to bývá dřív, u jiného později. A protože jde o vážnou životní situaci, není při velkých obtížích od věci vyhledat i odbornou pomoc – psychologa, psychoterapeuta nebo manželské poradny.
Co může pomoci?✓ I když své dítě velmi milujete, neopomíjejte kvůli němu partnera, nepodřizujte potomkovi vše, nestavte ho na první místo a pak dlouho nic... ✓ Ponechte si své zájmy. Odchod dítěte z domova je podobná situace, jako když člověk přestane pracovat a stane se důchodcem – najednou se učí žít jinak a s koníčky to snadněji překoná. ✓ Neopouštějte přátele a nepřerušujte kontakty se širší rodinou. Pro dítě je dobré, když bude mít kolem sebe víc lidí, a vy nepřijdete o zázemí. ✓ Neživte v sobě pocit, že potomek je VÁŠ. Připusťte si, že jednou odejde a že ten odchod nebude ve vaší režii. |
Někdy víc bolí vnoučata
Donedávna bydlelo vaše dospělé dítě se svou rodinou, tedy i s vaším vnoučetem, buď přímo u vás v domě anebo za rohem. Teď se však situace mění, dcera nebo syn balí krabice a stěhují se do jiného města nebo dokonce do jiné země. Rozumově víte, že se budou mít lépe, mají tam lepší bydlení a práci, ale srdce vám krvácí, protože přijdete o kontakt s vnukem nebo vnučkou.
Zvykli jste si je hlídat, být s nimi, vidět je vyrůstat a zjistili jste, že vás to naplňuje. Nyní je budete vídat pouze někdy a pro kontakt s nimi vám zůstanou jen telefon nebo skype. A přes ně ty roztomilé raubíře těžko pohladíte.
Zatímco své děti jste možná pustili do světa s lehkým srdcem a trauma jste nezažili, u vnoučat je to jiné. Syndrom prázdného hnízda platí i pro ně, nebojte se přiznat si, že máte problém, který je potřeba řešit.
Tím řešením nejsou myšleny prosby nebo výčitky vůči dětem, ať raději zůstanou ve vašem dosahu, ale práce sám na sobě, posílení jiných vztahů, zejména partnerských, smysluplné naplnění volného času a podobně.
Psychiku rozhodí i návraty
Helenina dcera se před čtyřmi lety rozvedla a už nechtěla zůstat se dvěma dětmi v domě své tchyně, kam se po svatbě nastěhovala. Na vlastní bydlení neměla, a tak požádala mámu, jestli by se k ní nemohla – samozřejmě dočasně – uchýlit. Helena souhlasila, ale pak si uvědomila, jak moc jí to změní život.
Po vlastním rozvodu a odchodu dcery si zvykla na samotu a svůj volný životní režim. Najednou měla doma tři lidi navíc. Panelákový byt se otřásal v základech. „Bylo to pro mě daleko těžší než to, když jsem osaměla. Dceru i vnuky miluju, ale ten nápor, když se přistěhovali, mě málem porazil. Tekly mi nervy, nemohla jsem spát,“ přiznala.
„Hodně mi pomohla kamarádka, která mi vyprávěla, jak si její syn s rodinou postavil domek na vedlejším pozemku a jak je od té doby u ní pořád den otevřených dveří. Tehdy mi řekla, že si zvyknu, což se také stalo, teď už bydlíme všichni čtyři v malém 3 + 1 sice divoce, ale bez potíží. I když – docela se těším, až vnoučata jednou vylétnou z hnízda,“ dodává.
Na následující stránce můžete zapojit do ankety.
