Loňská studie společnosti KPMG uvádí, že syndrom podvodnice zažívá 75 % žen ve vyšších pozicích napříč všemi obory. Článek v listu New York Post z dubna letošního roku zase cituje britský výzkum, podle kterého zažívají syndrom podvodnice téměř dvě třetiny žen, zatímco polovina mužů jej necítila nikdy. Co je tedy se ženami po celém světě špatně?
Fenomén, nikoliv syndrom
Syndrom podvodníka(anglicky impostor syndrom či impostorism), je psychologický jev, při kterém jednotlivec pochybuje o svých dovednostech, talentu nebo úspěších a má přetrvávající vnitřní strach z toho, že bude odhalen jako podvodník. Navzdory jasným důkazům o jejich kompetenci ti, kteří tento syndrom zažívají, nevěří, že si zaslouží svůj úspěch nebo štěstí. Pro impostory není jejich úspěch nikdy naplňující. Věří, že není zasloužený a že ho dosáhli jen díky tomu, že byli ve správný čas na správném místě nebo měli štěstí. Zdroj: Wikipedia |
Syndrom podvodnice se poprvé objevil na papíře v roce 1978, a to ve vědecké práci psycholožek Pauline Clance a Suzanne Imesové, které ho dobře znaly na vlastní kůži a zkoumaly ho na vzorku 150 výše postavených žen.
Autorky mu ovšem neříkaly syndrom, ale fenomén a během následujících čtyřiceti let začaly jejich závěry žít zcela vlastním životem. Podobně jako termín biologické hodiny, začal být syndrom podvodníka používán k obraně jevu, který si kladl za cíl vyléčit.
Suzanne Imesová řekla redaktorce magazínu The New Yorker, že pokaždé, když slyší slovní spojení „syndrom podvodnice,“ zkroutí se jí střeva. A Clance dodává, že termín syndrom je technicky špatně a konceptuálně zavádějící. Fenomén je podle ní „zkušenost spíše než patologie.“ A proč je to důležité?
Slovo syndrom totiž implikuje diagnózu, to, že je s vámi něco špatně a musíte na sobě pracovat. Stejně jako další „podvodnice“. Třeba první afroamerická první dáma Spojených států Michelle Obamová, nejmladší premiérka Nového Zélandu Jacinda Ardernová, raketová inženýrka z NASA Maurenn Zappala nebo cenami ověnčená spisovatelka a aktivistická ikona Maya Angelou.
Nepropadejte panice. Biologické hodiny jsou jen nástrojem k manipulaci žen |
Co na tom, že pocitem vlastní nedostatečnosti trpí ženy bez ohledu na to, jakých objektivních úspěchů dosáhly? Stále jim podsouváme, že pokud si v prostředí, kterému dominují sebevědomí muži, připadají jako omyl, je to jen a jen jejich chyba. A ani úspěch nic neřeší.
Není to váš problém
„Dlouho jsem měla takový nepříjemný pocit, že s tím, jak mluvíme o syndromu podvodnice, je něco špatně, ale nedokázala jsem formulovat, co přesně,“ řekla v květnu 2023 Reshma Saujani, autorka, podnikatelka a zakladatelka neziskovky Girls Who Code ve svém projevu k absolventům americké Smith College. „A pak jsem slyšela příběh, který mi to celé osvětlil. Syndrom podvodnice totiž není problém, který byste měli řešit vy,“ zahájila svou řeč. Co tím myslela?
V 19. století odrazoval ženy od emancipace problém zvaný „cyklistická tvář“, dnes je těm úspěšným „diagnostikován“ syndrom podvodnice.
Saujani se rozpovídala o chorobě zvané „cyklistický obličej“, která koncem 19. století masově postihovala ženy, které si dovolovaly tu výstřednost, že jezdily na kole. Cyklistická tvář dělala tehdejším lékařům nemalé vrásky. Jako její příznaky byly popisovány problémy jako „zarudlá líčka, sevřené čelisti či vypoulené oči“. Přesto, že do dnešních dnů jde o popis kohokoliv, kdo šlape na kole do prudkého kopce, tato nemoc (překvapivě) postihovala výhradně ženy. A tak není těžké si domyslet, že jejím účelem bylo „něžné pohlaví“ od používání výrazného nástroje ženské emancipace prostě odradit.
Za stejnou dřinu stejné peníze, žádají sportovkyně. Chtějí vydělávat jako muži |
Saujani argumentuje, že syndrom podvodnice je stejným typem reakce na progres, kterého ženy dosáhly. A není podle ní náhoda, že k překroucení práce Clance a Imesové došlo v době, kdy se americké ženy začaly masově prosazovat na pracovištích. „Ale tentokrát byla reakce zákeřnější. Byla nám prodána řada misogynních mýtů o tom, co to znamená prosazovat se ve světě jako žena,“ pokračuje Saujani.
Syndrom podvodnice je tedy výsledkem strukturální nerovnosti, nikoli individuální nedostatečnosti. Je nástrojem, který má převést naši pozornost k ženám samotným, místo toho, abychom se soustředili na systém, který je nespravedlivě nastaven.
Nejde o žádný syndrom, ale o toxické schéma, které má již celá desetiletí ženám ukazovat, kde je jejich místo. A mikroprůmysl knih osobního rozvoje, které udílejí rady typu „pracujte na sobě“ a „pište si afirmace“ na této toxicitě ještě vydělává miliardy.
Jako dlouhá jízda do kopce
Je na čase, abychom jako společnost přestali udílet ženám knížecí rady a vytvořili společnost, ve které bude syndrom podvodnice stejně k smíchu jako cyklistická tvář.
Obojí jsou totiž jen dva vymyšlené pojmy na papíře. Vytvořit společnost bez gender pay gapu, s dostatečnou péči o předškolní děti a rovnými příležitostmi pro všechny bude vyžadovat spoustu práce. A co my ženy můžeme na denní bázi dělat, je, řečeno slovy Reshmy Saujani, „šlapat na tom kole dál a dál.“
