Vizitka
|
Příměr se zráním vína patří mužům a vlastně nevím, proč ta diskriminace žen, když k vám bych nenašla lepší. To je věno předků, nebo za to, že tak dobře vypadáte, něčím platíte?
To vám děkuju, to ráda slyším. Ale po předcích mám naopak sklony ke slovanským tvarům, a proto taky od svých třiceti let držím diety a od čtyřicítky si poměrně tvrdě ordinuju zdravý životní styl. Přes dvacet let chodím s trenérkou do posilovny a nějakou dobu cvičím pilates. Od roku 92 taky nejím uzeniny a červené maso. A víte co? Cítím se líp. Proto to taky dělám - kvůli svému pocitu, abych se cítila dobře.
Není to trochu řehole?
Ale mě to baví. Baví mě nestydět se za sebe, a když se ráno kouknu do zrcadla, si říct: Hele babo, ještě dobrý.
Všechno je to o vaší vůli, ale nedávno jste si přece jen dopřála zásah zvenčí. Vlastní síly nestačily?
Není mi už sedmnáct a zemská přitažlivost pracuje. A když ty možnosti jsou, proč bych jich nevyužila? Tak jsem oslovila plastického chirurga a už tři týdny jsou moje prsa zase plnější a na svém místě. Víte, mně přijde trošku scestné takové to povídání o tom, že miluju každou svou vrásku. Souhlasím s tím, co mi kdysi řekl herec Jan Přeučil, a sice, že je naší povinností plouti proti proudu času.
Že by operace prsou nebyla jediná úprava?
Už nějakou dobu mám upravená víčka. Neskrývám, že chodím ke kamarádce na aplikaci jedné látky do obličeje, která podporuje tvorbu vlastního kolagenu a nevyřazuje mimické svaly z činnosti. Pomocí podkožních nití mám pozvednuté tváře a čeká mě ještě čelo. A pak? Pak budu připravená na léto.
Věčná škoda, že vás čtenář nevidí, jak se smějete. Budu muset doříct já, že ač mluvíte o vážných věcech, vážně se rozhodně neberete. Taková je vaše současná, singlovská, životní etapa?
Po pravdě, ze začátku byla hrozně těžká. Půl života jsem totiž žila ve skleněné kouli. O všechno se staral můj muž a já po jeho smrti najednou stála ve vakuu a vůbec se neorientovala. Napadlo mě v tu chvíli, že by nebylo od věci zavést podobně jako v Americe kurzy pro vdovy. Existují-li totiž ženský, tak zhýčkaný, jako jsem byla já, tak potřebují pomoc, protože si ani neuvědomují, co vše je potřeba na to, aby žily. A pro mě to bylo velké klopýtání.
Kdo vás podepřel?
Naštěstí mám skvělou kamarádku Kačenku, potažmo manažerku, která mi pomohla. Ona je technický typ a o všechno postará, zatímco já jsem ten, co jde životem a zpívá si. A teď už zvesela. Uklidnila jsem se a dostala se postupně do takových kolejí, které mě baví.
Co to přesně znamená?
Zkrátka si víc vážím kamarádů a práce. Díky všem těm negativním zkušenostem všechno daleko intenzivněji prožívám. To je jeden z mála pozitivních dopadů toho, že jsem sama.
Je pro vás těžké zůstat sama?
Mé povolání může za to, že jsem lidmi obklopena stále, a proto mi samota nevadí. Já si ji dokonce užívám. A upřímně, s mým mužem jsem prožila skoro 35 let a strašně těžko bych si zvykala.
Nač?
Na nějakého chlapa. Neustále bych srovnávala. Měli jsme s Michalem báječný vztah, kdy první opojení přešlo v kamarádství, oporu a všechno, co pevný vztah má mít. Tak proč hledat nějaké alternativy?
30. ledna 2014 |
Protože chybí mužský element?
Ten mi chybí, když se něco rozbije v bytě. Ale Kačenka má šikovného bráchu a tomu stačí napsat seznam věcí. Někdo spoléhá na hodinového manžela, já na šikovného hodinového kamaráda.
Dívám se na vás a přemýšlím, jestli je to jen legrace.
Ne. Nepochybujte. Nic nepředstírám, na nic si nehraju. Prostě chlap mi neschází.
O to víc mě zajímá, jaký byl váš vztah s Michalem?
On byl Skopec a extrovert. Já jsem Štír a introvert. On vybouchnul kvůli naprosté maličkosti, ale za pět minut byl v klidu, zatímco já se pořád urážela. Naučil mě dát si ruce v bok a začít řvát a já zjistila, že je to báječný. Věci se mají vyříkat. Vyčistí se obloha a jedete dál s čistým stolem.
Dokázali jste si kromě "Itálie" promluvit i o ženských bolístkách?
To bylo těžké utajit, když mi dělal manažera a všechno věděl. On byl ale schopen poradit i v holčičích záležitostech. Byl báječný v tom, že studoval ženskou společnost, mimochodem proto miloval Sex ve městě, a tak nehrozilo, že by ženské věci nechápal.
To byl ještě božštější pan Božský. Kým byl pro vás?
My jsme byli oba takoví citoví pohrobci. Oba z rozvedených rodin, přičemž u něho to bylo o to horší, protože jeho rodiče si řezali i rádio na půl a on už byl ve věku, kdy to vnímal. Kdežto naši se rozvedli, než mi byl rok, a já žila v klidu u babičky.
Kam jste mířila těmi citovými pohrobky?
Byli jsme na sebe hodně vázaní. Citově, pracovně, všemožně. Ale abych předešla "freudovinám" - otcem pro mě nebyl. Byl pro mě rodinou, spolupracovníkem, rádcem. A celé to začalo příběhem My Fair Lady. Já jako naprosté tele ze Sekerkových Louček přijela dobývat Prahu s pocitem, že do dvou měsíců zavolá Hollywood. A on mě posadil na zem. Tehdy mi řekl, že jsem tlustá, ošklivá a dám se poslouchat, jen když se zavřou oči.
Takhle natvrdo jste to slízla?
No vážně. Měla jsem angažmá v Semaforu a on na mě dostal tip, když potřeboval zpěvačku na turné Karla Černocha, která není moc známá a je levná. Nejdřív jsem omdlela, protože Karel byl má nedostižná ikona, a pak přišla ta sprcha. Sice jsem se zpočátku nafoukla, ale už v tu chvíli jsem věděla, že má pravdu. A tak jsem každou středu od té chvíle chodila na "showbyznys".
To jste měla vyučovací lekce?
No jo, Michal na mě poštval kamarády kvůli oblékání, líčení, hubnutí a všemu dalšímu. Já byla chvíli otrávená, protože on pro mě totiž úplně na začátku ztělesňoval krystalickou podobu namistrovaného Pražáka, co by do pěti minut u nás na vesnické zábavě dostal po puse, ale když jsem pak viděla výsledky, podlehla jsem.
Víte dnes, v co ve vás tehdy uvěřil?
Michal měl na lidi nos. Za bolševika funkce manažera neexistovala, ale on jím byl a byl dobrý. Můj muž má zásadní zásluhu na tom, kde dneska jsem. Byl to on, kdo si tenkrát na úplném začátku sednul a sepsal ten bájný seznam trofejí, kterých chci jako zpěvačka dosáhnout a dosáhla jsem.
A chtěla jste to vy?
Já se tehdy smála. A úplně podle plánu se nechovala. Michal tomu říkal, že se nechovám jako produkt a vyčítal mi, že jsem málo ctižádostivá. No jo, neuměla jsem se protlačit a upozornit na sebe. Se všemi jsem byla kamarádka, což se do showbyznysu nehodí.
Usmíváte se i teď. Vážně vám nevadilo, že jste "produkt"?
Ne, vždyť jsem byla. Byla to prospěšná symbióza. Kdyby neměl on mě, neměl by produkt a naopak.
Kdy se obchodní investice změnila v citovou?
V Černé v Pošumaví.
Nerozpovídám vás?
Začala jsem zpívat s jejich kapelou a ta měla úzus, že se nesmí spát se zpěvačkou. No a my si dali pár veselých kalíšků a úzus neúzus... Míša z toho měl chudák malér v kapele, ale pak se to zklidnilo a my spolu zůstali.
Přemýšlím nad tím, proč jste do tak ryzího vztahu nepřivedli děti?
Michal v té době už dítě měl a já si říkala, že tomu nechám volný průběh. Upřímně, že bych se snažila otěhotnět, scházelo mi mateřství a trpěla pocitem tikajících hodin? To ne. Ten pocit jsem nikdy nezažila. Neschází mi to a dneska už vidím, že se dá prožít hezký život i bez dětí.
Očima autorkyTak to je velká pohoda. Odpusťte mi ten lidový tón, ale výstižnější popis atmosféry pořizování rozhovoru s Petrou Janů nemám. Měla by klidně nárok na hvězdnou ulitu, ale po té není ani stopy. Petra je optimismem a dobrou náladou nabitý člověk, který se směje nebo alespoň usmívá, i když sekundu předtím mluvil o těžkých věcech v životě. Nenechá se stáhnout dolů, vždycky vyřčenou tíhu ve vzduchu něčím rozetne. Je vtipná a je s ní legrace. A jestli má občas po náladě, tak tím určitě nikoho nezatěžuje. Má ráda lidi, tak proč by jim kazila den? Sama si ho taky zkazit nenechá. |
Mohlo se na tom podepsat vaše dětství bez rodičů?
Jasně. Nikdy jsem nezažila nic, co by ve mně touhu po vlastní rodině vzbudilo. Táta i máma měli své nové a já mezi nimi pendlovala. Kam jsem se vrtla, tam jsem byla jaksi navíc.
Nevzala si vás maminka nakonec k sobě?
No k sobě, když o tom dneska přemýšlím, tak spíš zjistila, že už jsem velká, jedenáctiletá holka a ona měla dva malý kluky a dům.
Že by nepotřebovala dceru, ale výpomoc?
Víte, jezdila jsem k nim na prázdniny a to bylo krásný: voda, lesy , příroda. Takže když mi nabídla, abych s nimi žila trvale, neváhala jsem. Pak ale začal školní rok a přišel podzim a já zjistila, že je všechno jinak a že to byla pěkná kravina. Jenže už bylo pozdě.
Co s tím?
Já jsem vždycky utekla k babičce. A máma si pro mě vzápětí přijela.
Mohla jste se vzepřít?
To mě ani nenapadlo. Prostě to tak bylo a musela jsem být u mámy. Babička byla maják v té tmě.
Jak jste se tím prokousávala?
Byla jsem vzpurná a v pubertě si se mnou máma užila svoje. Divím se, že jsem se dožila požehnaného věku.
Co jste tak destruktivního prováděla?
Utíkala za klukama, kouřila, opíjela se… klasika. Ale zpívala jsem ve sborech a pak od sedmnácti s kapelama. A díky tomu jsem přežívala.
Taky jste nemusela. Odpusťte, že o tom mluvím, ale dvakrát jste si v tu dobu sáhla na život. Myslela jste to vážně, nebo to bylo volání o pomoc?
Poprvé, když jsem spolykala prášky, jsem se chtěla jen pomstít. To jsem umřít nechtěla. Podruhé už ano. Nechal mě kluk a byla to první opravdová láska. Ta, co bolí. Dneska je mi jasný, že za to žádný chlap nestojí, ale tenkrát, v šestnácti, to byl pro mě konec světa.
Když vás zachránili, rozhodli se vás odmilovat na psychiatrii?
Jo, odvezli mě do blázince do Kosmonos. A to byla škola velká! Velmi inspirativní. Čtrnáct dní stačilo, aby mě žádná podobná kravina už nikdy nenapadla. Jako terapie bylo tohle hororový prostředí báječný. Všechno špatný je pro něco dobrý.
Pro co konkrétně?
Pro to, že zjistíte, že se musíte vždycky spolehnout sama na sebe.
To může být ale strašně tíživý pocit.
Může, ale mně se ulevilo. Víte, co to pro mě bylo za osvobození, když jsem konečně jako plnoletá odjela ze Sekerkových Louček do Náchoda? Bydlela sama na svobodárně, pracovala v Tepně Náchod, zpívala s podnikovou kapelou a soutěžila ve zpěvu.
Vidím to na vás i dneska a vede mě to k jediné otázce. Snad ji mohu položit. Měla jste mámu ráda?
Hmmm, to je otázka. Ona nebyla nikdy taková ta maminka, že bych za ní šla a všechno jí vyslepičila a ona mi poradila a pohladila mě po hlavě. Takže já nevím. To je stejné jako s tátou. Ten ještě žije na Kladně a já necítím potřebu ho vidět, mám jen pocit povinnosti, že bych za ním měla jet. Chybí tam ta podstatná citová vazba.
Kde se ve vás tedy tolik citu vzalo?
Ježíš, já mám strašně ráda lidi! To ve mně nebylo. To je tím, že už mi je tolik, kolik mi je.
A kdy se to obrátilo?
Zásadní pro mě byla svým způsobem moje bouračka v roce 96. Víc než rok jsem dlela v nechodící sádře a čtvrt roku z toho jen ležela na zádech. To máte hodně času srovnat si, co je důležitý a co ne. Svět pro mě dostal ostřejší kontury. A pak byl pro mě zásadní odchod Míši. Ten moment mě utvrdil v tom, že by člověk měl být rád na světě a měl by mít rád lidi. Ale selektovat je. Pryč s těmi, co si stěžují, fňukají, vzdychají nebo vám na vaše rozzářený oči řeknou: No jo, ale...
I s tímhle novým očištěným smýšlením jste někam ta minulá traumata musela poschovávat. Kam jste je ukryla?
Do muziky. A to nijak nenadsazuju. Muzika je úžasná terapie. Opravdová.
Myslíte, že bolest vyzpíváte?
Všechno se dá vyzpívat. Písničku, kterou zpívám dnes, zpívám jinak než před deseti lety. Slova dostávají úplně jiný význam. S každou životní situací se díky tomu dokážu vyrovnat.
Působíte tak, pravda. Vyrovnaně a nakažlivě optimisticky. A já myslela původně, že je to o sebevědomí.
Toho jsem měla, když jsem přišla do Prahy, přehršel, ale čím víc práce mám za sebou, tím je menší. Kdybyste mě zažila před koncertem, uvidíte můj mrtvičný stav, kdy se mi objeví na čele studený pot a nemůžu udělat ani krok. A pak nějak vylezu na jeviště, lidi zařvou a je to pryč. Teď se těším, že na to nebudu sama, protože mě čeká dvojkoncertní turné s Věrou Špinarovou.
Ona je na tom ale podobně. Proč vás výborné, léty prověřené zpěvačky, zachvacuje taková panika?
To je odpovědnost. Když už máte za sebou tolik práce, nemůžete nic podělat. Snadné to není, ale když pak lidi na konci stojí a skandují a usmívají se, neznám lepší pocit.
To je to, co váš život naplňuje?
To je všechno dohromady. Jsem strašně ráda, že jsem se dostala do pozice, kdy nemusím nic nikomu závidět ani dokazovat. Užívám si toho, že jsem zdravá, že se mi daří a že mám dost práce. Nenechám se naštvat či rozhodit, bráním se tomu zuby nehty a užívám si život. Vím, že něco umím. To vidím podle lidí, co přijdou na koncerty a zaplať pánbůh chodí. Tohle vnitřní vědomí se vytvoří pomaličku, ale je to tam. Příjemný klid, který vás hladí.
11. prosince 2013 |
Také přemýslíte o zkrášlovacím zákroku?
Podívejte se na slevy na Raketa.cz, v nabídce najdete bezbolestnou laserovou liposukci i neinvazivní omlazující procedury prováděné modrým laserem. |
