Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Lenku jsem poznal na vysoké škole, někdy v polovině druhého ročníku. Byl jsem s partou kolegů ze školy na horách a ona tam byla se svou rodinou. Potkali jsme se na chatě ve Špindlu, kde zrovna slavili stříbrnou svatbu její rodiče. Líbila se mi hned od prvního okamžiku, byla krásná, dlouhé tmavé vlasy, já se zamiloval jak malý kluk.
Chvilku mi trvalo, než jsem se rozhoupal, ale nakonec jsem slavil úspěch. Prozradila mi své jméno, odkud je a dala mi i své telefonní číslo. Náhoda, štěstí, osud tomu chtěly, že jsme oba chodili na stejnou vysokou. Líbili jsme se jeden druhému, oba jsme byli bez závazků, nic nebránilo tomu, abychom spolu začali chodit. Já bydlel ještě se třemi kamarády v pronájmu, Lenka na koleji. Po půl roce jsme se sestěhovali, našli si malý byt k pronájmu, jedna místnost a kuchyňka, to nám bohatě stačilo.
S Lenkou jsme oba stejně staří, narodili jsme se ve stejném měsíci a postupně jsme zjišťovali, že máme i hodně společného. Oba jsme nadšení sportovci, milujeme cestování, ale i knihy a divadlo. Pochopitelně nám dost dávala zabrat škola, ale i volný čas jsme dokázali naplno využít. Shodli jsme se i v názorech na společný život, brzy nám bylo jasné, že spolu chceme jednou žít, ne být jen nezávaznou studentskou láskou, která po studiích skončí.
Společný život jsme si užívali
Přiznám se, že jsem celkem s obavami čekal, jak se Lenka postaví k tomu, jak budeme žít, až dostudujeme. Kdyby se chtěla vdávat, nebyl bych proti, ale po dětech jsem aspoň v dohledné době nijak netoužil. Těšil jsem se, až mi skončí školní povinnosti, začnu pracovat a věnovat se svým zájmům, samozřejmě společně s Lenkou.
Starost o dítě mi rozhodně do těch prvních let po škole moc nepasovala. Lenka to naštěstí viděla naprosto stejně. Řekla mi, že na svatbě nijak netrvá, důležité je, že jsme spolu, a ani dítě nechce. Dokonce prohlásila, že si nemyslí, že by ho někdy v budoucnu chtěla. Během školy si našla zajímavou práci s dost dobrými vyhlídkami do budoucnosti. Navíc jsme si naplánovali, jak budeme během dovolených cestovat po světě.
Náš život plynul, jak jsme si plánovali. Chodili jsme do práce, vydělávali docela slušné peníze, pořídili jsme si byt na hypotéku, ve volném čase jsme se věnovali jeden druhému, sportovali jsme, jezdili v zimě, v létě na dovolené. Zkrátka jsme se měli dobře. Měli jsme tak plný život, který nás bavil, že jsme to ani nechtěli měnit.
Mám dost úzký vztah s bratrem a jeho ženou. Často se vídáme, navštěvujeme. Občas jsme si brali na víkend jejich tehdy pětiletou dceru. Je to hodně pohodové dítě a ten víkend s ní jsme si vždycky užili. Lenka mi řekla, že takovýto kontakt s dítětem jí bohatě stačí. A vlastně mně stačil taky.
Dítě, nebo nic
Je to pár měsíců, kdy se brácha se švagrovou pochlubili, že čekají další přírůstek do rodiny. Měli jsme pochopitelně radost, když jsme pak přišli domů, Lenka mi řekla, že už chce taky dítě. Zničehonic mi to prostě oznámila.
Byl jsem zaskočený, do té doby o dítěti nepadlo ani slovo, naopak jsme plánovali další aktivity a dítě v nich rozhodně nefigurovalo. Je ale fakt, že mě to v tu chvíli nijak nevadilo, docela bych už bral mít doma prcka, navíc se nám blížily dvaatřicáté narozeniny, byl tedy nejvyšší čas.
Ovšem to jsem netušil, co mě čeká. Myslel jsem, že Lenka prostě vysadí antikoncepci a další necháme na přírodě. Tak by to asi udělala naprostá většina párů, ne však moje přítelkyně. Začala shánět informace, kdy je nejlepší čas na otěhotnění, co všechno pro to musíme udělat. Dokonce mě donutila, bránil jsem se, ale nakonec pro klid doma podlehl, abych šel na vyšetření, jak jsou na tom moje spermie. Pochopitelně dobře.
Co mám podle vás dělat?
Už je to skoro půl roku, co se snažíme o dítě. Zatím nic. Mezitím se švagrové narodil kouzelný chlapeček, což Lenku mimořádně vybičovalo. S urputností jí vlastní sleduje svoje plodné dny, vede si tabulky, propočítává, ani nevím co, měří si teplotu, provádí různé další akce, raději nechci vědět jaké. Dokonce mi už několikrát volala do práce, abych okamžitě přijel domů, že zrovna teď je ta nejvhodnější chvíle na početí.
Jsem z ní už naprosto zoufalý, mě už to ani nebaví. Už se nemilujeme, jen vyrábíme dítě, já z toho nemám žádné potěšení. Ona nejspíš taky ne, ale to je jí jedno, jde si za svým cílem a nekouká napravo nalevo. Někdy mám sto chutí se sebrat a utéct.
Matyáš
Názor odbornice: Mluvte s ní o svých pocitech
Vážený Matyáši, vaše přítelkyně vzala snahu o početí dítěte jako bojový úkol. A jelikož plní úkol, vytratila se z jindy příjemné intimní aktivity hravost a vlastně i celá její přitažlivost. Ať se nám to líbí, nebo ne, jsme nastaveni tak, že plánování a řád úspěšnému početí vůbec nesvědčí, proto je často snadnější počít dítě z jednorázového sexuálního kontaktu než u letitých párů, které se pomocí všech možných metod pokoušejí počít mnoho let.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vy sám můžete udělat to, že s Lenkou budete mluvit o svých pocitech. O tom, jak prožíváte její urputnou snahu, jak je pro vás těžké milovat se s ní „na povel“ jen kvůli právě probíhajícím plodným dnům. Jak se bojíte, co to celé udělá s vaším vztahem. Zároveň ji ujistěte, že o dítě stojíte. Bylo by však škoda, kdyby snaha o jeho početí ve vašem vztahu pohřbila vše hezké.
Mnohaletá „snažilka“ o početí by vám navíc sdělila, že se početí většinou zdaří právě v tom okamžiku, kdy se na něj přestane soustředit. Někdo začne plánovat svatbu, jiní se pustí do rekonstrukce bytu, další zase změní zaměstnání. A zavaleni novými povinnostmi a novým zařizováním se konečně vykašlou na věčné řešení ovulačních testů. A ejhle, kde se vzal, tu se vzal pozitivní těhotenský test.
Kdybyste však měl pocit, že je celá situace nad vaše síly, vždycky je dobrá cesta objednat se k odborníkovi, třeba k psychologovi, manželskému a rodinnému poradci, u nějž jsou podobné situace profesním „denním chlebem“.
PhDr. Magdalena Dostálová
