Příběh Kamily Přestěhoval se kvůli mně a trpí
Nějakou dobu jsem žila v zahraničí. Tam jsem poznala i svého budoucího manžela. Sluníčko, moře, pláže, toho všeho jsme si spolu užívali plnými doušky, a to celoročně. Pořád jsme byli na cestách, poznávali jsme nová místa, bavili se. Bylo to krásné a bezstarostné, takový můj splněný sen.
Úzkostmi, splíny či pocity zmaru lidé nejčastěji trpí na začátku nového roku, problémy ale mohou přicházet už na podzim, s nástupem chladného a sychravého počasí. Postupně ubývá slunečního svitu, dny se krátí, před sebou máte jen pošmourno, plno práce a starostí k řešení, dovolená je v nedohlednu. Jinak řečeno, je vlastně přirozené, že je člověk v tomto období bez energie a nálady, mozek reaguje na světlo a dává tělu znamení, že je ho málo, takže nastal vhodný čas spát. Podle terapeutů je za tím fakt, že moderní člověk se odpojil od přirozeného přírodního cyklu... Nectí roční období, nedělí si práci podle toho, že nejvíc energie bude mít na jaře a nejméně zase přes zimu. |
Jenže pak mi onemocněla maminka, navíc nám začalo krachovat podnikání, které nás s mužem oba živilo. Najednou už mě to sluníčko a moře nenaplňovalo, cítila jsem, že potřebuju zpět, domů.
S manželem jsem to dlouze probírala, bylo mi hned jasné, že to nebude jen na pár týdnů. Chtěla jsem především pomoct mámě a on to plně respektoval. V Čechách byl za tu dobu, co jsme žili spolu, asi jen dvakrát, ale žádné potíže s tím neměl, pokaždé to bylo v létě.
Teď tedy naše stěhování pojal jako velké dobrodružství a těšil se, že konečně uvidí sníh. Mně zrovna do smíchu nebylo, ale hodně mi pomohl jeho pozitivní přístup a podpora.
V Česku jsme teď třetím rokem. Našla jsem si práci, která mě až tak nebaví, ale uživí nás, k tomu mám prostor na péči o maminku. Pak je tu však manžel. Ten zřejmě nechal pozitivní část své osobnosti v rodné slunečné zemi.
Živí ho tady sezonní práce u vody, v létě je proto maximálně v pohodě, srší elánem a nezastaví se. Jakmile se ozve podzim, je konec. Působí, jako by ho někdo vytáhl z nabíječky. Nefunguje. Jen leží, spí, leží a spí…
Příběh Dariny: Manžel mě opustil kvůli milence, teď se chce vrátit |
Nemá zájem o mě ani o to, co uvařím, což ho normálně hodně zajímá, netouží se mě dotýkat, nepotřebuje si se mnou povídat. Každý rok je to stejné, už vím, že to přijde, i tak je to ale nesmírně vyčerpávající a frustrující.
Říká mi, ať to neřeším, že si ho nemám všímat, prý to zvládne. Vidím ale, že to absolutně nedává, že mu sluníčko a teplo prostě chybí. Jenže co s tím? To bude jako ptáci odlétat na zimu do teplých krajů a mě tu nechá? Už jsem o tom ze zoufalství uvažovala, ale finančně si to nemůžeme dovolit. Kéž bych mu mohla nějak pomoct...
Kamila
Co by měla Kamila dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
A jak se chmurné podzimní a zimní počasí podepisuje na psychice Jarmily? Přečtěte si její příběh na další straně.
Příběh Jarmily Po dovolené jsem na zabití
Popravdě je mi ze sebe do breku, ještě nejsou ani Vánoce a já už mám šest kilo navrch. A to je víc než loni. Ptát se proč, je asi zbytečné. Přišlo zase to, co každý rok.
Jak čelit splínům?Choďte. Neseďte doma, i jednodenní výlet nebo krátká procházka, když je zrovna venku slunečno, přispěje k psychické rovnováze. Zahřejte se. Teplo zmůže překvapivě mnoho. Zajděte si do sauny, která prohřeje tělo a má blahodárné účinky na psychiku i imunitu, a do svého jídelníčku zařaďte záhřevné potraviny, jako jsou skořice, zázvor nebo chilli. Myslete na sebe. To znamená, že si dopřejete třeba návštěvu kadeřníka nebo masáž, zkrátka něco, co je vám příjemné. Uděláte-li dobře tělu, většinou se to odrazí i na duševním stavu. Mluvte. Jestli je vám zle, zajděte se vypovídat. Někomu stačí dobrý přítel, jinému ucho odborníka. Dusit v sobě cokoliv ale nemá smysl, může to vést k vážným psychickým problémům. Neničte se. Mnoha lidem přitíží sledování sociálních sítí, ze kterých na ně skáčou fotky zdánlivě šťastných známých. Někoho to srazí k zemi, protože má pocit, že jeho vlastní život nestojí za nic. Proto raději nasaďte digitální detox. |
Začne to v srpnu, kdy s rodinou jezdíme na dovolenou. Vždycky je to takový vrchol léta, vše si plánujeme už od března a v srpnu se to stane. Jenže spolu se závěrem pobytu už na mě přichází ten starý známý zmar.
Něco v mé hlavě mi začne našeptávat, že je konec, že končí prázdniny, že se budu muset vrátit ke každodennímu stereotypu, vstávat za tmy, chystat dětem svačiny, běhat do práce a z práce a pak zase do práce...
Když si toto představím, vím, že se začnu chovat jako šílenec. Jsem nervózní a podrážděná a už si nedokážu zbytek dovolené užít. Však se také pokaždé vracíme ve stavu, kdy má manžel už na letišti chuť jít zažádat o rozvod.
Ano, jsem nesnesitelná, i moje děti mi to říkají a moc nechápou, co vlastně blbnu. Ale já zase až tak neblbnu, prostě mi není dobře už jen z té představy, že bude podzim, natož když pak skutečně zaklepe na dveře.
Zjistila jsem, že jediné, co mi pomáhá ten nápor únavy a negativních myšlenek zvládat, jsou sladkosti. V cukrárně by mi rovnou mohli dát slevovou kartu, protože není dne, kdy bych tam nezavítala.
Ještě nedávno, dva nebo tři roky zpátky, jsem to měla aspoň trochu pod kontrolou a dokázala si zásobu cukru na nervy třeba pár dnů odepřít, teď už je to nemožné. Musím. Chci. Potřebuju. Pokud se „nenadopuju“, nefunguju.
Takhle to se mnou jde až do jara, vlastně jsem k ničemu, jenom se cpu a tloustnu. Až v březnu, když zakoupíme další zájezd na srpen, se moje mysl vzpamatuje. Začnu hubnout do plavek, těšit se, už nepotřebuju cukrárnu.
V tomhle kolečku od dovolené ke splínu přežívám dlouhé roky a nevím, zda se z něj dá nějak dostat. Není to zdravé ani dobré, moc mě to nebaví, a mou rodinu už vůbec ne. Ale jak si mám poručit?
Co by měla Jarmila dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
