Když jsem se s Frantou seznámila, imponovalo mi, že je tak nad věcí, že si s ničím hlavu neláme. To já všechno hned řešila, ve všem jsem musela mít jasno a kolikrát jsem měla hlavu plnou problémů a starostí. S Frantou přišla bezstarostnost a pohoda. Bláznivě jsem se zamilovala, bylo mi 20 let, jemu o pět víc a byli jsme spolu šťastní. S Frantou byl ten život takový veselejší.
S těhotenstvím skončilo bezstarostné období
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Jenže pak jsem otěhotněla a přišly první velké starosti. Franta byl sice nadšený, že bude tátou, ale všechno kolem zařizování svatby (pochopitelně jsem odmítala zůstat svobodnou matkou, Frantovi to bylo jedno) bylo na mně a mých rodičích. Franta dostal za úkol jedno jediné, obstarat svatební kytici, zamluvit ji a vyzvednout. Nakonec to na poslední chvíli řešil můj otec. Můj nastávající měl totiž na všechno dost času a pak na ni zapomněl. Možná prkotina, ale určitě první varovný signál, jenže já to pro samou zamilovanost neviděla.
Jak šel dál náš společný život, dnes a denně vyplouvaly na povrch drobné i závažnější věci, o které se člověk musel postarat, které vyžadovaly nějaké řešení. Pochopitelně to bylo na mně. Tak nějak jsem si zvykla. Šlo o běžný chod domácnosti a já to mám už v povaze. Zůstalo na mně ale úplně všechno. Od placení složenek, obstarání řemeslníků, starost o děti až po nákupy a zařizování dovolené. Kdybych se měla spolehnout na Frantu, tak nic nemáme, nic nebude. On velmi rád nechává všechno vyhnít.
Samozřejmě mi dává peníze, ale spolehnout se na něj, že by něco zařídil, prostě nemůžu. Třeba mi slíbil, že půjde na třídní schůzky dcer, bylo to tenkrát hodně důležité, řešila se účast dětí na školním zájezdu, a já nemohla. Jenže on na to jen tak zapomněl a ani mi nic neřekl. Když jsem se to dozvěděla, bylo pozdě, holky nikam nejely. A manželova reakce? No co, ještě se tam podívají mockrát. Jakoukoliv komunikaci o tom, že dcery i mě zklamal, že se na to prostě vykašlal, odmítal poslouchat. On vůbec hrozně nerad si o jakýchkoliv problémech povídá. Buď mlčí, nebo si třeba pustí televizi, nebo se sebere a jde pryč. Žádná konstruktivní výměna názorů nepřipadá v úvahu.
Dneska poznávám, že to, co se mi na Frantovi kdysi tak líbilo, je pro mě dnes velkou zátěží. Už jsem na něj měla tolikrát vztek, mockrát jsem ho chtěla opustit, sebrat holky a žít bez něj. Jenže já ho mám pořád ráda. Když si odmyslím tuto jeho hroznou vlastnost, tak vím, že je to fajn člověk. Nemá žádné jiné záporné vlastnosti, po hospodách nelítá, za ženskými neběhá. Je rád doma se mnou i dcerami, věnuje se jim a holky ho mají rády.
Poslední kapka?
Jenže před pár dny vyplul na povrch další manželův průšvih a já se obávám, že to bude poslední kapka. Teď jsem tak navztekaná, že mám sto chutí ho vzít něčím po hlavě, nebo přinejmenším podat žádost o rozvod. Manžel se před lety pustil do podnikání a jaksi zapomněl, že by měl platit pojištění. Mně tvrdí, že to samozřejmě neudělal schválně. Jenže proč nereagoval na výzvy k doplacení, už mi vysvětlit nedokáže. Celá ta léta mi nic neřekl, kdybych to věděla, tak už je to dávno srovnané, já bych ho k tomu dokopala. A teď má dluh několik desítek tisíc a na krku exekuci. Když jsem to zjistila, měla jsem pocit, že se o mě pokouší infarkt. Letos jsme se konečně chystali na vysněnou dovolenou k moři, all inclusive, 14 dní celá rodinka na drahé dovolené. Všechny peníze a ještě něco navíc padlo na manželův naprosto zbytečný dluh. A to jsem ho ještě musela třikrát kontrolovat, jestli všechno srovnal.
Když jsem si chtěla s Frantou o všem promluvit, opět odmítl. Odbyl to slovy, jako že to se může stát každému, že na něco prostě zapomene. A teď je zbytečně to rozebírat, když už stejně zpátky nic nevrátíme. Je mu to líto, ale pro něj to je uzavřená záležitost.
A co teď s tím? Co mě potká příště?
Eliška
Názor odborníka: Je čas na trochu toho sobectví
Dobrý den, Eliško, zdá se, že jste velmi trpělivá a schopná žena. Správně předpokládáte, že je třeba o tom všem mluvit. Ovšem na to jsou třeba dva. Pokud manžel nemá zájem, je frustrující ho znovu a znovu do toho nutit. Tedy pokud nefunguje komunikace, je třeba se o sebe postarat jinak.
V prvé řadě bych se na vašem místě zamyslela nad tím, v čem je pro vás manželství prospěšné. Proč jste stále vdaná? Zmiňujete, že máte manžela ráda a on se stará o holky. Zajímá mne však, zda funguje také jako partner a manžel? Mluvíme tu totiž o manželství, ne o rodičovství. Proč ho máte ráda? A stačí to pro spokojené manželství? Možná by vám pomohlo o tom mluvit s nějakým terapeutem či párovým poradcem. Jinými slovy, když není možné mluvit spolu v manželství, najděte si prostor, kde můžete mluvit alespoň vy sama. I to může zafungovat.
Myslete na sebe, využijte odborné pomoci a ujasněte si, jak si dál svůj život představujete. Jak by například měl vypadat za rok? Nevím, jestli je nutné se hned rozvádět, ale vím, že je nezbytné udělat něco, aby manžel pochopil, že nastala poslední kapka. Je čas na trošku toho "sobectví". Ohledů a zodpovědnosti za všechny a všechno okolo bylo dost.
Třeba se můžete inspirovat tím, co jste na manželovi kdysi obdivovala. Co by se stalo, kdybyste vypustila některé starosti a odpovědnosti a omezila se jen na to nejnutnější, například týkající se dcer a vás. Věřím, že najdete způsob, jak situaci zvládnout. Držím palce!
Kateřina Vrtělová, Pychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 3. března 2014. Anketa je uzavřena.
