Syn je velmi chytrý, inteligentní, ale zároveň líný a pohodlný. Základní školu zvládl prakticky levou zadní, učení mu šlo samo, a tak na to hřešil i na střední škole. Nevydržel na ní ani rok. Tenkrát jsme mu s manželem dali první šanci a začal studovat na soukromé střední škole, kde jsme platili 25 tisíc korun ročně na školném. I když nejsme žádní boháči, mohli jsme si to za cenu úspor dovolit.
Brigády syna nebavily
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Syn se dostal až do maturitního ročníku, bohužel ten musel opakovat, tak jsme mu dali další šanci a zaplatili ještě jeden rok. Syn sliboval, že to je naposledy a my mu uvěřili. Přeci jen jsme chtěli, aby dostudoval. Ale jaký to byl rozdíl proti dceři. O tom, že chodí do školy, pak že maturuje, studuje vysokou a chodí do práce, jsme prakticky ani nevěděli. Všechno si zařídila sama. Už od střední školy si nejen o prázdninách, ale i během roku přivydělávala na různých brigádách a mohla si tak dovolit se od nás odstěhovat a začít samostatný život.
To přinutit syna, aby si alespoň o prázdninách vydělal nějakou korunu, bylo téměř nemožné. Sice si občas něco našel, ale u žádné práce nevydržel. S manželem jsme si říkali, že dokud studuje, budeme to tolerovat a živit ho, ale jakmile se školou skončí, bude to na něm.
Syn odmaturoval a dostal se na vysokou, opět nás přesvědčil, že soukromá pro něj bude nejlepší, my opět podlehli a první semestr jsme zaplatili. Syn sliboval, že si najde brigádu a všechno nám vrátí. Nějakou práci si našel, ale po měsíci skončil, prý to nebylo nic pro něj. A po třech měsících nechal i školy.
Bez praxe žádná práce
Už je to více než rok, co se syn potácí ode zdi ke zdi. Nestuduje, nepracuje, víceméně se válí doma. Zaregistroval se na úřadu práce a čeká, až mu něco najdou. Jenže práce je poskrovnu a syn se na to vymlouvá. Nějaké nabídky práce už pochopitelně dostal, ale příliš mu nevoněly, jednou to byla nezajímavá práce, podruhé mu nevyhovovaly peníze. Vždycky se z toho dokázal nějak vykecat. Když mu s manželem říkáme, aby si našel alespoň nějakou brigádu, tak nás odbyde, že nikam nepůjde jen na chvilku, že chce stálou práci.
Už si s ním nevíme rady. Hučíme do něj horem dolem, že s tímhle svým přístupem nikdy pracovat nezačne. Spoléhat se jen na úřad práce je nesmysl a měl by hledat i sám. Zkusil to párkrát a opět nic. Tak to vzdal, protože mu prý všude řekli, že o lidi bez praxe nestojí. A to náš syn neustále proti našim výtkám používá - nemám praxi, tak mám smůlu. Jenže když nebude nic hledat a nikde nezačne, tak žádnou praxi mít nebude. Je to takový začarovaný kruh. Říkáme mu s manželem, ať nějakou nabídku, i když se mu nebude líbit, vezme a pár let praxe získá, nemusí tam přece zůstat navěky a může se to pro něj stát odrazovým můstkem. Ale je to marné. Má svou hlavu.
Syna stále živíme
Jenže žije stále na náš úkor. Pořád mu dáváme kapesné, živíme ho i oblékáme. Poslední dobou jsme se i s manželem kvůli němu několikrát pohádali. Máme ho samozřejmě oba rádi, nechceme ho vyhodit z domu, ale když půjde všechno dál ve stejných kolejích jako teď, tak se nic nezmění. Manžel je samozřejmě v přístupu k němu radikálnější, to já syna víc omlouvám. Ale chápu, že už konečně musíme něco udělat.
Jenže co? Máme ho vyhodit na ulici?
Iva
Názor odborníka: Syn se nachází v období popela
Je přirozené, že matky chtějí pro své děti to nejlepší, chrání je od problémů a drží je za ruku. Přesto nastane čas, kdy své děti musíme pustit. Váš syn je ve věku, kdy už ho nelze vychovávat. Také mu nemůžete podstrkovat cíle, které nejsou jeho. Jediná fungující motivace je ta zevnitř.
To, co pro svého syna můžete udělat, je, že ho propustíte do světa dospělých.
Můžete začít tím, že spolu nastavíte podmínky, za jakých si může do budoucna užívat komfortu vašeho "mama hotelu". Nemělo by to být ultimátum, ale dohoda mezi dospělými lidmi, co se bude dít dál a také co se stane, když se dohody nebudou plnit.
U Vikingů bylo běžné, že mladí muži se určitou dobu váleli u společného ohniště a nechali se živit. Všichni to tolerovali a brali jako stadium dospívání. Nazývali to období popela. Když přišla jejich chvíle, mladí muži se zvedli a vypravili se s ostatními na výpravy
Váš syn se zrovna nachází v období popela. Možná čeká na impuls, aby se vypravil na svou výpravu. Pozvání do světa dospělých mužů mu však nemůže dát jeho matka. Jediné, co může udělat, je se stáhnout se a dát mu prostor.
Mgr. Petr Pražák, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 17. března 2014. Anketa je uzavřena.
