Nejdříve jsme bydleli v domě jeho rodičů, měli jsme tam samostatnou místnost. Ve stejném domě tenkrát bydleli jak rodiče Jirky, tak tchánova maminka a ještě nejstarší bratr s manželkou a třemi dětmi. Naše bydlení s nimi bylo jen provizorní, počítalo se s tím, že si postavíme ve stejné vesnici vlastní dům. Jirka už měl koupený pozemek, takže krátce po naší svatbě začal stavět.
Celá rodina drží při sobě
Jirka je z pěti sourozenců, má dva bratry a dvě sestry. Z bratrů je nejmladší, sestry se narodily až po něm. Do stavby našeho domu se zapojila opravdu celá rodina. Od Jirkových i mých rodičů jsme dostali peníze, abychom si nemuseli vzít úvěr, a jeho sourozenci přiložili ruce k dílu. Manželova rodina drží hodně při sobě, to já ze svého dětství prakticky neznám. Mám jen jednoho bratra, se kterým se prakticky nestýkám, takže mi ta rodinná pospolitost docela imponovala.
Během stavby domu se mi narodil syn a krátce po nastěhování i dcera. Ještě před dvěma lety jsem s nimi byla doma. Martin chodí do první třídy a Markétka je ve školce. Já dojíždím do blízkého městečka do menší továrny, kde pracuji jako účetní. Jirka pracuje v tátově firmě, stejně jako oba bratři i švagrové a jedna sestra. Mají velký autobazar i s autoservisem.
Pro Jirku je jeho rodina vším, pochopitelně ti nejbližší (já a děti) jsou na prvním místě, ale on má velmi rád i rodiče a všechny své sourozence, jejich partnery a děti. A je to i vzájemné. Celá rodina prostě pořád žije pospolu, i když prakticky (krom jednoho bratra, který bydlí s rodiči) máme všichni své vlastní domovy. Zpočátku mi to také vyhovovalo, rodina mě přijala moc hezky. Nezažila jsem žádnou žárlivost, nikdo se na mě nedíval skrz prsty. I se sestrami a hlavně s tchyní jsme si padly do oka.
Máme věčně plný dům příbuzných
Jenže to, co mi vyhovovalo zpočátku a dalo by se říct ještě i po dobu, kdy jsem byla s dětmi doma a měla hodně času a kolikrát byla vděčná za společnost, mě děsí posledních několik měsíců. Prakticky si pomalu nedokážu vybavit jedinou chvilku, kdy bychom byli sami jen spolu s manželem či sami s dětmi. Pořád kolem nás někdo je. A málokdy je to jen jedna osoba, neustále nás je plný dům. Máme ho totiž největší ze všech rodin a všichni se naučili chodit k nám. Prakticky denně.
Pokud by se našla chvilka, kdy u nás nikdo z příbuzných není, tak je třeba Jirka u některého ze svých sourozenců, kde s něčím pomáhá nebo zaskočí jen tak na pokec. Samozřejmě já jsem taky vždy zvaná, jenže ne vždy se mi to kvůli dětem hodí. Často když u nás nejsou dospělí, máme dům plný dětí (neteří a synovců). Buď si přijdou hrát s našimi dětmi, nebo mi je některá ze švagrových přinese či přivede, jestli bych mohla na chvíli pohlídat.
Sami nejsme ani o dovolené a Štědrém večeru
Jirkova rodina není zvyklá jezdit o prázdninách na dovolené. On sám s rodiči ani sourozenci v dětství skoro nikde nebyl, buď trávili prázdniny doma, asi dvakrát byl na táboře a jednou odjel s bratry, když odmaturoval, na týden k moři do Chorvatska. Já trávila prázdniny přesně opačně, s rodiči jsme procestovali jak Česko, tak skoro celou Evropu. Chtěla jsem to tedy zažívat i se svým mužem. První dovolenou jsme si ale udělali až po šesti letech manželství, když děti trochu povyrostly. Ovšem manželova rodina na nás koukala jak na blázny. Těch 14 dní u moře byly jediné dny, kdy jsme byli úplně sami, jen my čtyři. Další rok se už k nám přidala nejmladší sestra s dětmi a s tchyní a vloni jsme jely čtyři rodiny.
Společně trávíme i Vánoce, což o to, v této době by měli být lidé hodně pohromadě, ale já bych chtěla aspoň jeden Štědrý večer strávit jen s manželem a dětmi. Letos to bylo asi nejhektičtější, všichni přišli k nám. Největší pokoj jsme museli vystěhovat, zaplnit ho stoly a židlemi. Vařilo se ve třech domácnostech, v těch, které k sobě měly nejblíže. Všichni byli nadšení, pro mě to byl ale ten nejstresující den v životě.
Už několikrát jsem se snažila si s Jirkou promluvit, že mi tento živelný život nevyhovuje, že chci mít svůj klid, věnovat se jemu a dětem, své domácnosti. Takhle nikdy nevíte, kdo u vás z ničeho nic zazvoní, že jde jen tak na kafe. Jenže manželovi to přijde v pohodě. On v této rodině vyrostl a nevidí v tom žádný problém. A hlavně bychom jim prý měli být vděční, že nám tenkrát nezištně pomohli, když volné dny, týdny i měsíce trávili u nás na stavbě. A v noci prý máme klid, tak o co jde...
Linda
Názor odborníka: Navštěvujte ostatní vy sama
Dobrý den, jak sama píšete, pocházíte z anonymního sídliště ve velkém městě. Vyrostla jste v prostředí, kde je spousta soukromí a daleko k pomoci. Přivdala jste se do prostředí, kde je to přesně naopak. Kde je samozřejmé, že vám ostatní pomohou, když potřebujete a kde se automaticky předpokládá, že pomůžete vy, když je toho zapotřebí. To je důležitější než soukromí.
Obávám se, že když manželovi říkáte, že chcete soukromí, je to, jako byste na něj mluvila úplně cizím jazykem. Pokud na tom budete trvat, zřejmě dosáhnete svého, ale za cenu roztržky s celou manželovou rodinou.
Nicméně mi přijde docela vtipná poslední možnost, kterou sama sobě navrhujete. Když začnete navštěvovat ostatní, nebudou moci zároveň navštěvovat oni vás. Takhle jsou zvyklí, že jste stále doma a že se mohou kdykoli zastavit. Když vás tam párkrát nenajdou, budou muset jít někam jinam. Držím vám palce.
Pavel Král, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 21. ledna 2013. Anketa je uzavřena.
