Se svojí přítelkyní chodím již přes pět let, před třemi lety se nám narodila krásná Janička. O jméno jsme tehdy dost bojovali a nemohli jsme se dohodnout do poslední chvíle. V mojí rodině bylo vždycky zvykem dávat jména po babičce nebo dědovi. Moje maminka se jmenuje Ludmila, ale to se mojí partnerce vůbec nezamlouvalo. Nelíbila se jí ani ta tradice, prý nemáme žádnou fantazii.
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat.  |
Nakonec jsme se dohodli na Janičce - je to podobné jménu Jan (což je jméno mého otce) a přitom přeci jen modernější než Liduška.
Jenže teď, když dcerka má oslavit třetí narozeniny, přišla přítelkyně s naprosto šíleným návrhem - že dceru přejmenujeme. Její jméno se jí zdá příliš obyčejné, fádní. Myslím, že je to tím, že její kamarádky mají samé Natálky, Rebeky, Sofinky a další jména, která za našeho mládí skoro nikdo neměl. Mně to přijde jako absolutní hloupost. Partnerka je však rozhodnutá pro změnu jména, jako snad nikdy o ničem nebyla. Jméno prý bude mít vliv na celý život naší holčičky a je jenom na nás, jestli bude obyčejná, nebo výjimečná.
Nemůže z toho dítě mít do budoucna nějaké trauma? Nebude z toho zmatená? Jak si to srovná v hlavě, že na ní najednou namísto Janičko budeme volat třeba Patricie? Co si o tom myslíte?
Děkuji za radu,
Josef
Odpověď odbornice:
Vztah ke křestním jménům se v současnosti hodně proměňuje. Početná skupina rodičů v dnešní společnosti vypjatého individualismu chce unikátní jméno. Roste popularita staročeských jmen, ale sílí i počty dětí se jmény nečeského původu.
Mgr. Petra Stehlíková, psychoterapeutka
Za potřebou volit co možná nejunikátnější jméno pro našeho potomka je dosti pravděpodobně skrytá jiná nenaplněná potřeba vlastní unikátnosti a výjimečnosti. Jenže pocit výjimečnosti se jménem neměří. Křestní jméno našemu sebevědomí nemůže ublížit, pokud tedy není obzvláště bizarní. Unikátnost se rodí uvnitř nás, bez ohledu na četnost výskytu našeho křestního jména.
Konflikt mezi rodiči o unikátnost jména je horším zásahem do sebevědomí dítěte než jméno samo.
Navíc změna jména ve věku tří let není dobře načasovaná. Dítě už má za sebou hodně vývojových úkolů a ještě více jich musí zvládnout a na ně bude třeba koncentrovat zájem dítěte a rozptylovat jeho pozornost změnou jména může do budoucna komplikovat adaptační schopnosti dítěte.
Vztah ke jménu je v tomto věku už vybudován a změna by možná byla přípustná o jeho rozšíření třeba v rámci rituálu, jako je křest, apod. Po tomto rituálu by dostala jméno Jana Patricie a tomuto procesu, pokud by jí byl dobře vysvětlen, by dítě mohlo rozumět. Vysvětlení: „Od teď se jmenuješ Patricie, protože jméno Jana je banální,“ by nebylo pro dítě srozumitelné a mohlo by poškodit jeho sebevědomí.
U nesezdaných párů bývá situace pro děti komplikovaná faktem, že se dítě jmenuje jinak než maminka, apod. Někdy se dožadují (právě zhruba od věku tří let), aby se maminka jmenovala stejně jako samo dítě, apod. Jméno je tedy pro děti důležité, vnímají ho a každé z nich si projde obdobím, kdy bude vlastní jméno zbožňovat a obdobím, kdy ho bude nesnášet, a to bez ohledu na fakt, jestli půjde o jméno unikátní, či banální.
Jméno si dítě ponese celým životem, ale to, jaký bude mít ke svému jménu vztah, můžeme ovlivnit a zpozitivnit i my rodiče pokusem přijmout dítě i jméno, pro které jsme se rozhodli.
Petra Stehlíková, psychoterapeutka centra Modré dveře
