S manželem máme dvě již trochu větší děti - dvanáctiletou Terezku a desetiletého Honzíka, a tříletého benjamínka Jakuba. U starších dětí si moc nevzpomínám na zásadní boje kolem spaní, samozřejmě s výjimkou úplných novorozenců. Jenže s Jakoubkem nás trápí spaní neustále, každý den většinou dvakrát.
Unavený se sám necítí nikdy
Je plný energie a nikdy nepadne vysílením a neusne třeba odpoledne na pohovce, jako se stávalo a občas ještě výjimečně stane Terezce nebo Honzíkovi. Čím je Jakoubek unavenější, tím je protivnější, zároveň ale jako by se namísto útlumu zrychloval. Proto ho stále dáváme spát odpoledne, jinak je to s ním totiž večer k nevydržení, kvůli každé kravině se rozbrečí, seká se s každou prkotinou nebo běžnou věcí (nechce večeři, nechce do vany, nechce do pyžama, udělá scénu, když po něm chci, aby si uklidil hračky do krabice atd.).
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat.  |
Posledních pár týdnů ale mám s odpoledním spaním se synem opravdové peklo a vůbec si nedovedu představit, jak to bude probíhat ve školce. Skoro každý den se teď opakuje scénář, kdy syn neustále kňourá, že ještě není unavený, když už ho dostanu do postýlky, tak v ní nechce ležet, kroutí se, když ležím vedle něj, tak mě provokuje (snaží se mě lechtat, štípat, kopat, olizovat, zkrátka cokoliv, co se nedělá). Nakonec většinou musím z místnosti odejít, protože syn akorát přidává na intenzitě a nikam to nevede. Jenže sám si zase vytáhne knížky, hraje s hračkami a opět nespí.
Cokoliv kromě spánku
Takže se zase vrátím, zase mě provokuje, nakonec to většinou skončí minimálně zvýšeným hlasem, pokud ne rovnou křikem, než syn konečně přestane odporovat, lehne si a většinou během pěti minut spí. Tohle všechno někdy trvá i hodinu nebo dvě a je to pro mě opravdu vysilující. Jenže pokud syna do postele odpoledne nezaženu, tak nastává ještě větší boj večer, když je doma zbytek rodiny. Když je Jakub opravdu unavený, je opět problém ho udržet v posteli v leže. Neustále to s ním šije, otáčí, odkopává se, dělá v posteli kotouly a stojky na hlavě a prostě cokoliv, kromě klidného ležení, při kterém by mohl zabrat.
Zkoušela jsem různé metody - třeba omezit mu odpolední spánek, aby byl večer víc unavený. Jenže z mého buzení po hodině odpoledního spánku byl Jakub pěkně rozmrzelý a v posteli se stejně válel ještě další hodinu. Zkoušela jsem ho i nechat být, ať si tedy usne, kdy mu to bude vyhovovat. když nespí přes den, tak to způsobilo uřvané večery. Když ponocoval se staršími dětmi, tak byl i a druhý protivný a unavený hned od rána.
Prosím, poraďte mi, jak bych mohla naše každodenní boje utnout. Bývám z toho tak vysílená, že kolikrát se synem usnu a vzbudí mě až starší děti, když přijdou ze školy.
Děkuji Světlana
Odpověď odborníka: Ať si syn vybere, jestli je malý nebo velký
Dobrý den Světlano, máte s výchovou již značné zkušenosti, přesto se Vám nedaří úspěšně synovo spaní vyřešit. Nepíšete, co všechno jste již zkusili, ale že „snad všechno“. Je tedy čas podívat se na celou věc ze zcela nového úhlu pohledu.
Předpokládám, že víte, co je období prvního vzdoru. Okolo dvou let věku se dítě dostává do situací, kdy zažívá frustraci, když je omezováno, co, kde, kdy a jak smí a nesmí dělat. Protože s touto frustrací ještě neumí nakládat, přicházejí u něj záchvaty vzteku. Ve třech letech by už takové záchvaty vzteku neměly být příliš časté, ale když přijdou, bývají o to silnější. Jak se k dítěti v této době chovat, bylo mnohokrát na mnoha místech popsáno, takže pokud byste tápala, snadno to na internetu dohledáte. Pro Vás bude možná důležitější odlišit, co je důsledkem nezvládnutí afektu dítěte a co není. Dívejte se na funkční souvislosti. Jak problém funguje? Tedy, v jaké situaci vzniká a k čemu vede?
Mgr. Lukáš Legner, psycholog
Na začátku je situace, kdy má Jakub jít spát, ale nechce. Pak po různých peripetiích způsobí, že se mu věnujete, chodíte za ním a odcházíte, vysilujete se a následně u něj i usínáte. Negativní dopady to má i na zbytek rodiny, jaké to jsou, nepíšete. Mám za to, že tyto boje jsou pro syna nějak důležité a třeba i nevědomě jimi cosi získává, nejspíš hned několik věcí. Mimochodem, co všechno se stalo před těmi posledními pár týdny, po které s ním „máte peklo“? Může to být jeden z klíčů. A jak s tím vším souvisí školka? Jeden z důsledků jeho řádění je, že je pro Vás těžko představitelné dát ho do školky. Není to další klíč?
Vaše rodina je jiná, než jaká byla v době, kdy starším dětem byly tři roky. Napadá mě, jak se nejmladší se staršími srovnává? Jsou rozdíly v tom, kdy chodí spát on a ostatní členové domácnosti? Pochopitelně jsou. A motivace „nebýt mimino“ je někdy silná, takže dítě nechce chodit spát dřív než ostatní, natož spát pravidelně po obědě.
Pak připadá v úvahu promluvit s ním o tom, jak vy poznáte, že už není malé dítě: poslouchá rodiče, lehne si, když má, vydrží v posteli bez hračky apod., ale i další věci, které nejsou jen o spaní. Pokud by to zvládal, chovala byste se pak k němu jako ke staršímu dítěti. Mohl by doma ležet odpoledne třeba jen deset minut apod. (všimněte si, že to nijak nezahrnuje, jestli se chodí nebo nechodí spát po obědě ve školce).
Pokud by to nezvládal, musela byste se k němu chovat jako k menšímu dítěti, miminu. Tady můžete navrhnout něco, co je k jeho věku skutečně nepřiměřené a víte, že by to nechtěl, už je na to starý. Pokud se bude chovat jako malý, chovejte se k němu také jako k malému.
Když dítě nespíNespavost, buzení, noční můry a vše okolo spaní dětí řeší maminky na eMimino.cz. Co nakonec pomohlo dětem i jim? |
Zkuste mu dát možnost „být velký“ a rozhodněte o tom, co to znamená, být velký – jak se to pozná a jak se k takovému velkému klukovi chováte.
Jako další možnost Vám zbývá zkrátit dohadování a seřvat ho rovnou, protože to už víte, že funguje. Zdá se, že byste ale preferovala jiné možnosti.
V případě přetrvání obtíží doporučuji kontaktovat dětského psychologa.
Přeji hodně sil.
Lukáš Legner, psycholog centra Modré dveře
