Syn začal loni v září chodit do školky na tři hodiny denně. Žijeme v zahraničí, takže začátky byly poněkud těžké, ale brzy se aklimatizoval a našel si kamaráda. Má ho rád a každý den po školce si s ním rád hraje, buď venku na hřišti nebo u kamaráda doma. Já i můj partner jsme Češi, takže syn se učí španělštině ve školce vlastně jako novému jazyku a jeho kamarád je na tom stejně. Spolu se snaží v rámci možností komunikovat španělsky, ale jejich možnosti jsou zatím dost omezené.
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat.  |
V poslední době je ale jejich vztah plný fyzických potyček - pošťuchování, pak ran a kopanců. Často jde o řešení konfliktu o hračku či nějakou činnost. Na hřišti to ale zase vypadá, že se pošťuchují jen tak. Pokud já nebo maminka jeho kamaráda nezasáhneme, násilí pokračuje a eskaluje. První ránu většinou, ale ne vždy, zasadí synův kamarád, můj syn ale neváhá s okamžitou odplatou.
Snažila jsem se synovi vysvětlit, že konflikt je třeba řešit jinak než násilím (např. říci ne, ohradit se nebo odejít). Také jsem zkoušela vysvětlit mu, že se již nebudeme moci s kamarádem navštěvovat, pokud jejich chování bude takto pokračovat. Není to ale nic platné.
Bojím se taky, aby syn svého kamaráda opravdu nezranil, protože je o osm měsíců starší a fyzicky silnější.
Ze vzájemných návštěv, které nás zpočátku všechny těšily, začínám mít obavy. Jako rodič se neustále snažím zabránit eskalaci násilí a rozdělovat řvoucí děti. Podotýkám, že ani já, ani maminka zmíněného kamaráda fyzické tresty nepoužíváme.
Ve školce, ani k jiným dětem na hřišti se syn takto nechová. Je přátelský, rád ostatní děti pozoruje a někdy se snaží do jejich her zapojit.
Můžete mi prosím poradit, jak chování syna zvládnout? Mám je nechat, ať se pošťuchují, nebo je lepší okamžitě zakročit a vše utnout hned na začátku? Ráda bych použila strategii, která bude respektovat jak všechny zúčastněné, tak jejich vývojové možnosti.
Děkuji Petra
Odpověď odborníka:
Dobrý den, Petro, popisujete obavy, které pramení z chování vašeho syna a jeho kamaráda, které je plné potyček. Popisujete i mnoho změn, které se kolem vašeho syna i vás odehrávají – cizina, školka, noví kamarádi... Z vašeho textu není patrné, jak dlouho potíž trvá. Možná by stálo za úvahu zvážit, že se syn při příchodu do školky učí naprosto novým dovednostem v oblasti sociálního chování.
PhDr. Kateřina Siveková Křižáková, psycholožka a rodinná terapeutka
Pokud situace trvá několik týdnů, maximálně několik měsíců, možná jde o jeho adaptační proces, který mu z nějakého důvodu může vyhovovat, osvědčuje se mu a vše může být v počátku. Může jít o experiment s tím, co se děje, když něco udělám já, co se děje, když na pošťuchování reaguji agresivním chováním. Děláte dobře, že s ním o tom hovoříte. Pokud se vám zdá, že na vysvětlení nereaguje, nebo že mu možná nerozumí, pokuste se nejen vysvětlovat, ale reagovat hned. Když syn strčí do kamaráda, ihned ho z prostoru odveďte a ukažte mu tak, že jde nejen o vaše slova, ale i o jejich skutečné naplnění. Čím déle mohl uplatňovat syn řešení konfliktů agresivitou, tím déle se to bude odnaučovat.
Pokuste se s ním hledat i jinou variantu toho, jak má reagovat, pokud ho druhý hoch strká. Možná jde také o míru pošťuchování, které zvlášť ženy vnímají jako něco nepatřičného. Pokuste se zeptat na názor i otců hochů. Tatínkové většinou mají k potyčkám shovívavější přístup. Protože šarvátky jsou mezi dětmi přirozené a do určité míry i zdravé. Pokud by situace přetrvávala, případně by se hrotila ještě více, doporučuji navštívit terapeuta, který by mohla formou hry naučit vašeho syna, jak zvládat provokace a vyvarovat se šarvátkám.
Kateřina Siveková, psychoterapeutka centra Modré dveře
