Žijeme s manželem v malém domku se zahradou, kam za námi často jezdí naše děti a vnoučata. Minulý víkend jsme tu měli šestiletou Terezku a devítiletého Tomáška, děti našeho syna, a osmiletého Lukáše od naší dcery. Děti sem jezdí často a doufám, že i rády a mě i manžela to těší. Chodíme na výlety, teď jsme pekli cukroví a dělali vánoční výzdobu, ukazuji jim ruční práce a beru je do kuchyně a manžel zase do dílny.
Rodinná poradnaTrápí vás potíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat. |
Byly tu i minulý víkend a bylo to moc hezké, jenže to mělo hořkou dohru. Když děti s vnoučaty v pondělí odjely, zjistili jsme s manželem, že máme rozbitou televizi. Někdo do ní asi strčil nebo na ni něco hodil, spadla a rozbila se obrazovka. Volali jsme pak dětem, aby promluvily s vnoučaty. Moc nás s manželem zklamalo, že se k tomu nikdo nepřiznal. Co máme teď dělat? Já bych to možná i přešla, jsme jenom prarodiče a vychovávání je na rodičích, k nám mají jezdit pro radost. Ale manžel si myslí, že by jim to nemělo jen tak projít, a pokud se nikdo nepřizná, dostanou trest všichni.
Co si o tom myslíte vy? A jaký by podle vás byl odpovídající trest?
Děkuji za radu
Líba
Odpověď odbornice:
Dobrý den, vaše na první pohled jednoduchá situace vzbuzuje mnoho fantazie a ještě více dohadů. Každá rodina má nějaké specifické zvyky, kterým nějak rozumí a dále si je předává. Možná by stálo za to podívat se do vaší historie a zde hledat odpovědi na vaše otázky. Máte dceru i syna, jak píšete, nepochybně jste něco takového museli řešit i v době, kdy vaše děti byly malé či dospívající.
PhDr. Kateřina Siveková Křižáková, psycholožka a rodinná terapeutka
Také nepíšete, jestli jste hovořili přímo s vnoučaty. Možná by tento rozhovor mohl být ten nejpodstatnější. Říkám si, že když chcete od malých dětí přiznání, mohlo by jim to ulehčit, pokud u toho budou mít od vás i zprávu, že přiznání oceňujete a že si ho budete vážit. Protože pokud mají děti opakovanou zkušenost s tím, že když se k něčemu přiznaly a následovaly problémy, velmi často to vede k velmi dovednému zatloukání. Protože proč by se měly přiznávat, když je u toho opravdu nic dobrého nečeká?
Vybavuji si rodinu, která k přiznávání přistupovala jako k hrdinskému činu, na který, čím byl větší průšvih, všichni vzpomínali jako na znak odvahy. A to i přesto, že za přiznáním čekal trest. Je to velká dovednost, ale zdá se, že se vyplácí. Pokuste se to s manželem probrat, a pokud zvolíte takovouto hru, možná v ní vyhrajete. A tato výhra by pak asi platila pro všechny zúčastněné. Určitě v ní zafunguje, když kromě ocenění odvahy dopředu oznámíte, jaký je za tím čeká trest, který by měl být adekvátní situaci. To asi platí pro nás všechny, když dopředu víme, co nás čeká, lépe odhadujeme naše síly. Přeji vám tedy šťastnou volbu.
PhDr. Kateřina Siveková Křižáková, rodinná terapeutka a psychoterapeutka centra Modré dveře
